I hope...

Vaše Štěně :))

Říká se, že naděje umírá poslední... Umřelo toho hodně, ale stále ne tolik, aby to skončila i naděje a ta mi pomohla :)
Merry Xmas and happy new year :)))
Pac a olíz ;) HAF!

Desperado...

nejhorší pocit je ten, když přesně cítíte, jak puká srdce. Přímo to, které je hluboko ukryto ve vašem hrudníku. Puká a s obrovskou silou tuhle bolest šíří dál do celého těla. Potom ten zvuk uslyšíte. Je to příšerný křupavý zvuk... jako byste pomalu tříštili led v obrovské mramorové prázdné hale. Ten zvuk se zarývá do uší a zrychluje dech... Puklé srdce ztrácí sílu a snaží se pumpovat víc a víc. Snaží se, aby mohly fungovat alespoň poslední jeho zbytečky, které jsou schopné fungovat. Dech se zatají a před očima se náhle objeví pouze ošklivá černá šmouha. Ta šmouha neznamená nic dobrého, ale je vám to fuk. Je ten zvuk a ta bolest... A neutuchající pocit zbytečnosti a nevědomosti. Nevědomosti o tom, proč se něco takového stalo, co jste zapřičinili, co můžete, popř. jste mohli, udělat lépe. Co jsem sakra udělala udělala špatně? V tuto chvíli mi nikdo neřekne, že já jsem udělala to a to... Slzy v očích jsou pro to silným argumentem, aby to nikdo neříkal... Ale později... vyplave vše na povrch. Já jsem slíbila, že to rozhodnutí, ať bude jakékoli, budu respektovat. Já ho také respektuji, ale nechci. Celé mé tělo se proti tomu brání a protestuje! Tak silně a mocně, že samo od sebe křičí. Mé tělo se bouří proti mě... Mé tělo se chce plazit po kolenou a škemrat a můj mozek už není schopen tohle ukočírovat... Mé tělo chce všechno skončit, ale zároveň nic neopustit a mozek už tenhle nápor nezvládá. Mé tělo se rozpadá stejně jako pukající srdce, které se tříští na miliony a miliony kousíčků, které už nikdo nevrátí zpátky. A tyhle malinkatý kousíčky se dostávají do krve a více než kdy jindy mě prostupuje něco strašně silného. Jo, vy byste to nazvali láska... Já to nazývám naprostou maniakální touhou po někom, koho strašně, až bláznivě miluji. Ale nechci být taková. Neumím být kamenná, ale nechci být hysterická...  Jediné po čem toužím a co vážně chci, je říct: "Vrať se mi!" A mít zase pravdu...

Žil jsem... (4)

Roztřesená ruka se snaží ukázat na vrahův obličej v další místnosti, ale vyčerpáním klesla zpět.

        „Nenamáhej se. Je už obviněný. Budu dělat všechno proto, aby ses dostal ven. Zatím.“

A zpět do vazby. Za kovové dveře, na tvrdou palandu s oknem s mřížemi a výhledem do zdi. Kamenné království otevírá své brány naopak. Chudí dovnitř a bohatí ven. Já zůstanu navždy uzavřen. Ne jen v sobě, ale i za branou království z kamene.

        Další dny jsou za mnou. Sakra. Kam zase jdeme? Aha. Ven. Po týdnech ve tmě zase vidím světlo. Jedeme k soudu. Dozvím se svůj verdikt? Asi ještě ne…

        Další probděné noci a otázky „proč se to stalo? A jak?“ Na ty se odpovědi nikdy nedozvím.

        „Porota shledala obviněného z trestného činu napomáhání vraždy vinným. Z trestného činu zatajování skutečnosti o vraždě vinným.“

        Soud rozhodl o trestu takto: obviněný se odsuzuje ke 12 letům odnětí svobody nepodmíněně s nástupem ihned. A je to…

        Žiju. No, vlastně žil jsem. Vím, jak se to stalo, umřel jsem. Zrovna před chvílí. Přitom na mě všichni mluví. Vnímají mé tělo. Myslí si, že jim odpovím. Ale ne, já nechci. Jsem mrtvý. Alespoň pro mě ano. A to jsem si myslel, že mě se to nemůže stát. Stalo. Chtěl jsem umřít svým tělem. Provaz tu nebyl, ale břitev požehnaně. Stačil jeden tah a…

                Žil jsem…

Žil jsem... (3)

„Pojď s námi!“

Tělo bez duše. Tak si teď připadám. Vedou mě do dodávky s černými skly. Dodávka se rozjíždí a já doufám, že nedopadnu jako ten muž, co leží za mnou…

        Dorazili jsme na místo. Asi konečná pro mrtvolu. Ano, mám pravdu. Chlapa, co ho zastřelili, hází do předem vykopané jámy. Asi jeho hrob. Krutý osud…

        „Jedem!“

No, tak moje konečná to naštěstí – nebo bohužel – není.

        Cože? Vždyť tohle cesta ke mně před barák!

        „Jdi a domů a opovaž se promluvit. Zítra se ti ozvem!“

        Tak jo, poslechl jsem. Jdu domů. Nikde nikdo. Jako vždy. To je tak, když žijete sami. Ale stále mlčím, komu bych taky co říkal? Jsem navíc rád, že mi nikdo teď nevolá. Neměl bych slov.

        Nelhali mi. Ozvali se. Peníze mám už doma. Jen mám mlčet. Oni mi věří. Nikdy jsem se nesvěřoval ostatním, ale tohle…Tohle chci, potřebuju to někomu říct!

        Do háje! Tohle ne! Teď mi volal. Ale je to v háji… Neznám ho a byl jsem doma. To ne! To je strašný! Tohle se nemělo stát. On si zmizí, ale co já?

        Zvonek. Policie. A už to šlo ráz naráz… Jsem v šoku.

        Sedím ve vazbě a čekám na výslech. Vchází další chlápek – střelec. Myslím, že mít u sebe zbraň, tak mě zastřelí. Pokoušel se o to neúspěšně už očima.

        Raději se jdu vyspat, i když mi střelec nahání hrůzu. Ráno ve vazbě je strašné…

        „Kam jdeme?“

        „To tě nemusí zajímat, ale pěkné to nebude.“

Kdyby se ten bachař aspoň tak divně neusmál.

Aha. Místnost, kde se setkám se svým obhájcem. Snad bude dobrý.

        „Jak ses k tomu dostal?“

        „Přes něj…“ ukázal jsem na svého, už bývalého přítele, který seděl ve vedlejší místnosti.

        „Věděl jsi, do čeho jdeš?“

        „Šel bych do toho?“

        „Dobře. Víš, kdo byl ten mrtvý?“

        „Ne.“

        „Kdo ho zabil?“

        „Nevím přesně, ale asi tamten.“

Žil jsem... (2)

Odpověď mi však přišla beze slov. Pouhým pokynutím ruky od hlavního „bosse“ mi to došlo. Na stole počítač, na jehož monitoru na mě vyzývavě blikaly řádky o kradených autech a o kradení Spletek. V levém zadním rohu stodoly na mě mrkalo nové BMW. Jasně. Musím se dostat do vládních složek a „vypůjčit si pár SPZ. Ale co je zač ten chlap?

        „Žádné otázky. Seď a makej. Máš dvě hodiny.“

        Aha, měl jsem pravdu. Dobře. Studený pot na čele mi nezabrání v tom, být opět nejlepší – tak jako na střední. Ale pořád mám jeden dotaz: Co je to za chlapa??

        BUM! Sakra! Málem jsem spadl ze židle já! Žije? Muž na židli se třese, ale žije. Naštěstí. Výstřel patřil stropu. Věnovat se počítači. Musím udělat svou práci, pak mi dají pokoj,věnovat se počítači a nepřemýšlet. Jsem přece počítačový expert, mám na to školy. To zvládnu…

        BUM! A ještě dvakrát. Neotáčím se. Nesmím. Sakra, monitor mi slouží jako nechtěné zrcadlo. On leží na zemi. On je mrtvý! Bože. Tak, mám ty hesla. Ale NE! Já tady sedím u počítače a za mnou umírá člověk.

        „Už to máš hotové?“

        „Ano. Tady jsou všechny hesla.“

        „Skvělé! Tak teď čekej. A nesnaž se nikam jít.“

Nemusí se bát. Budu tu sedět. Kdybych vstal, stejně spadnu. Nohy mám jako z olova a celý se třesu. Kam šli? A kde je ten chlap, co ho zabili?

Žil jsem... (1)

Žiju. No, vlastně, žil jsem. Nevím, jak se to stalo, ale umřel jsem. Zrovna před chvílí. Přitom na mě všichni mluví. Vnímají mé tělo. Myslí si, že jim odpovím. Ale ne, já nechci. Jsem mrtvý. Alespoň pro mě ano. A to jsem si říkal, že mě se to nemůže stát. Stalo. Všechno začalo tak dávno…

-      „Čáu! Pojeď se mnou. Mám pro tebe prácičku. Dobře placená. Ale musíš si pohnout.“

Ano. Takhle vypadal začátek mého konce. Oblékl jsem se

a sedl do naleštěného Mustangu. Ta cedule, značící zákaz vstupu, ohlašovala ten můj konec. Nedošlo mi to. Aniž bych něco tušil, vystoupil jsem. Dotáhli mě do stodoly bez oken, bez dveří, jen vrata byla jakoby vybouraná. Uprostřed se odehrávala scéna jako vystřižená z thrilleru. Židle, muž k ní připoutaný, chlápek s pistolí nad ním. Chlápek s pistolí proti mně. Krok zpět znamenal kulku v hlavě. Necouvám, ale otázky“Proč?“, „Co tady budu dělat??“ a jiné mi v hlavě šrotovaly jako kombajn. Ano, tak hlasitě křičely zvláštní hlasy tyhle otázky, že se až divím, že jsem je nevykřikl nahlas jako malé dítě. Pravděpodobně uměli číst myšlenky. 

Další den...

Další den, kdy sedím doma sama. Nikam nemůžu jít, protože nemám nikoho, kdy by byl tak blízko, aby šel kdykoli já potřebuju... Nemám milé sousedy, kteří přijdou na kafe pokecat, nemám nikoho ze školy, kdo by mi mohl přijet zvednout náladu... všichni kolem mě už jsou taky zadaní a někde na akci a tak si tu budu sedět sama.

   Budu čučet do země, pojídat všechno, co mi přijde pod ruku, plakat nad svým údělem na dnešní večer a čekat, jestli se mi můj miláček ozve, nebo ne. Pokud ne, budu si tady sedět jako největší troska a jediné, na co se vzmůžu, bude sezení u televize a pláč... Jo, plakat mě asi baví, nebo nevím.

   Prostě v takovýhle chvílích si připadám zbytečná a sama na světě. Díky, že mám aspoň pár lidí kolem sebe, kteří mi někdy dodají jiný pocit... Jenomže mě více lidí utvrzuje v tom, že jediné, na co jsem dobrá a co mi jde, je sedět v koutě, poslouchat a pak uklidit všechno... Nic neříkat, jen tak sedět a koukat do země... Odepisovat... nic nevymýšlet... Jen tak sedět...

Asi jdu jen tak sedět a koukat do papírů a budu se tvářit jako pilná studentka...
Pac a olíz ;) HAF!

A mám zase pravdu... aspoň malinkou...

Svět není fér. Vždycky jsem si myslela, že existuje jakási nadpozemská spravedlnost. Ne ve smyslu, hodným pomáhá a zlé trestá... Mě stačilo věřit, že celý život nemůžu mít posraný. Jednou se mi přece něco velkého musí podařit. Ale byla jsem na omylu. Obřím, ošklivém omylu. Svět není ani trochu fér. Ti zlí, ty svině, ti, kteří ví, jak koho potopit a jak komu vlézt do prdele, to mají na světě mnohem lepší než ti, kteří jsou hodní... Ten nesmysl s karmou je čiročirá blbost! nefunguje to! Není vůbec pravda, že když ty nepřeješ a neuděláš někomu něco zlého, tak se ani nic zlého nestane tobě... Já jsem nikomu nic zlého neudělala a stejně se mi život začíná zase srát...  nic se mi nechce povést a když už se něco tváří fakt nadějně a děláte si představy o tom, jaké to bude, přijde obrovská rána! Z čista jasna se ozve veliké PRÁSK! a vy ležíte na zemi. Popravdě, vstávání už mě nebaví... Bolí z toho nohy a záda... A taky je to dost nepříjemné. Ty kopance a rány už jsou na mém těle poznat - tedy, žádné fyzické poškození, to ne! Jen psychické otlačeniny a modřiny, které začínám poznávat a to i přesto, že se snažím pořád tvářit jako ten velký smíšek, jak mě všichni znali... Nejde to. Jo, pořád mě baví smích, ale už to není to, co to bylo kdysi. Nespoutané záchvaty, které se mě držely celý den a byly upřímné se dnes pomalu ale jistě přeměňují na pomalý spád smíchu, který otřásá tělem, zatímco uvnitř se chce brečet... Ze všeho. A z čehokoli. Vybírám si vtipné pasáže mého života, ale protože jich je ukrutánsky málo, nezbývá mi nic jiného, než se opakovat... Prakticky říkám pořád to samé. Dokonce jsem na tom někdy tak špatně, že nudím sama sebe. A svět se mi zase začíná srát....
Pac a olíz ;) HAF!

Venku..

 Venku je plno krásných věcí. Je tam zima - zmražená okna, na kterých jinovatka kreslí různé obrazce, taky je tam taky teplo - rozkvetlé louky a voňavé lesy... Na jaře se všechno probouzí a na podzim zase usíná... Je tam všude hezky, pořád. Když fouká vítr a hladí mě po srsti, je mi tak krásně, že nastavuju čumák. Nesmí to být ale nějaký uragán, to se pak raději choulím do pelíšku...
    Ale když se rozednívá nebo stmívá, je tam nejlíp... Ptáčci cvrdlikají a všichni lidi ještě spí. Nikdo to neruší. Rodí se s zhasínají hvězdičky a Večernice s Jitřenkou se střídají...

Mám ráda "outdoor" - měkká travička lechtající tlapičky a chladná zem připomínající blížící se Vánoce. Každé malé zvíře miluje objevování nového - slepice za plotem, žáby v rybníce, nové kytičky... I koťata to mají ráda! Já jsem jenom malý tlumočník, který se snaží přiblížit tomu všemu a obdivovat to s úctou, ale nejde mi to... Asi se snažím málo, ale nevzdávám to...

Pac a olíz ;) HAF!

Smíšené pocity...

Znáte ten pocit, kdy někoho milujete, ale stále se musíte koukat na ostatní? Já jo... Bohužel! Nejde o to, že bych někoho chtělo, jen jsem fascinované jinými... Můj berňák má prostě zarytou povahu, kterou já změnit neumím... Jenomže je kolem mě strašně moc milých psů, kteří mají hodně špatných vlastností (nebo se o tom přesvědčuju...), ale taky mají vlastnosti, které můj berňák nemá... Nebo si to taky jenom představuju... Ti voříšci kolem mě mi připadají milí, přímo vyzařují ten pocit toho, že chtějí obejmout (mám velkou fantazii...). Že MĚ chtějí obejmout... A já bych se tak strašně ráda nechala... Ale jeden vořech je sladký a vím, že mě obejme, když poprosím - nahodím smutný očka a mám ho v kapse - na to obejmutí... Jenomže druhý je tak sladký a tak ... vzdálený... Tak strašně bych se ho chtěla dotknout, nechat se obejmout, být obejmuté a cítit něco, co necítím každý den se svým berňákem... ten nedostižný voříšek ale začíná být čím dál víc neodolatelný... A já vím, že na něj nedosáhnu, ale tím víc bych chtělo. Nejde o nějaké pocity, popřípadně nějaký sexuální podtext...jde o to, že chci to objetí! Ach jo, nechápu proč, ale prostě chci :( no nic... Dalo by se říct, že jsem ztracené štěně ve víru lidí kolem... Ale jsem na sebe hrdé i přesto, že jsem zmatené :-)
Tak nic :-) Pac a olíz ;) HAF!

MARIHUANA

Tahle směska písmen působí jako magická formule téměř všude. Kromě Holandska, samozřejmě. Na mě působí to slovo taky velice magicky... například, když to slovo vysloví věděc, zní učeně, když to slovo vysloví naše babička, zní směšně. To je magické samo o sobě :) A potom, když se nad tím zamyslíte, tak by se mohlo to slovo třeba přetvořit na docela milou větu, obsahující jako první písmenka slov právě každé z tamtoho :) je to zmatené? no a? a kdo mi vymyslí tu větu? Já jsem chtěla tvořit. Měla jsem strašnou touhu psát a napsat něco hlavně normálního (jo, já vím, otravuju s tím pořád, ale dneska jsem se dozvěděla, že tohle dělal středověký člověk, takže se považuji za ošklivou, nadanou služebnou, podléhající "módním trendům" v literatuře), ale evidentně prostě můj život nemá ve své knize osudu ani jedinou zmínku o tom, že bych mohla psát hezky. Nenajdete tam žádné "Tak, dne 1.11., protože je to magický den, napíše Štěně text, který bude celosvětově uznáván." a ani tam není "Dne 1.11. se Štěněti prolétne hlavou pár dobrých vět, které napíše." Ne, nic takového v té hloupé velké knize prostě není a já jsem se rozhodla, že ji jednou vyčmuchám a otisknu tam tlapku. Aspoň začerním pár chvil a můžu je udělat podle sebe :)
Tak pac a olíz ;) HAF!

psychárna

Chtěla jsem napsat něco, co by se hodilo k podzimu, něco úchvatného, cynického, jemně depresivního, ale optimisticky barevného. Nenapadá mě vůbec nic... Nenapadá mě ani sousloví, které by mě mohlo napadnout. Jediné, co mám v hlavě je "práce, práce, práce" a sem tam se tam mihne i škola. Jo, škola je fajn. Mám ji ráda. Mám ráda své spolužáky, teda, hlavně některé. Jsem ráda, že si s nimi rozumím, jsou zajímaví a ráda je zkoumám. Zkoumám všechno, co právě teď dělají a snažím se všímat si těch jemných nuancí při rozhovoru s určitými lidmi, popř. při připojení někoho třetího do rozhovoru. Jsou mým vlastním zkoumaným komandem, které bych nevyměnila :)
Pac a olíz ;) HAF!

ten jeden!!!

Už zase jsem ho potkala... Dneska! Dostala jsem drobný záchvat smíchu a snažila se věnovat rozečtené knížce, ale on se na mě zase díval... dokonce nakláněl hlavu mezi lidmi, aby mě viděl... a dělila nás pouze ulička... a málem si ke mě sedl! Jestli ho uvidím i příští týden, tak už si ke mě asi vážně sedne, ale já ho nechci poznat. nechci vědět, jak se jmenuje, pokazil by to tajemno a třeba má ošklivý hlas... Je prostě zahalený v masce a přesto každý ví, jak vypadá :) A navíc mám svého Berňáka a ten je důležitější než tenhle "Kafkočítal"

Pac a olíz ;) HAF!

jedna taková, malá...

Nejhorší pocit je, když chcete napsat něco duchaplného a fakt dobrého, s dobrým dějem a nakonec vás nic nenapadne. Chtěla bych se ponořit do nenávratna a hledat něco, co by mi pomohlo. Něco, co nedokáže najít nikdo jiný. Něco, co je ukryté, velice dobře, někde tam vzadu v mé hlavě. Chtěla bych vydolovat z té malé lebky a ještě menšího mozku protkaného miliardou nervových spojů něco, co nevydoluje každý. Jenomže jediné, co umím, je sedět v autobuse, koukat z okna a říkat si: "Týjo, takhle by mohl vypadat nějaký klip... Nebo bych ho trochu upravila... nebo by tam mohla nějaká holka přehopsat přes cestu.." a usnout.
A nebo taky můžu sedět doma a přemýšlet, co jsem měla udělat líp, abych zařídila všechno, co jsem musela. Jsem jenom hloupá hadrová panenka, kterou někdo dal do pračky a ona se ještě víc smrskla. Jenom hadrová panenka, která sebou nehává mávat všemi směry a nikdy neudělá správnou věc....
Ale vlastně jsem pořád štěně... A tím zůstanu :) Pac a olíz ;) HAF!

Sobecká

Vědoma si svých předností,
vědoma si svých špatných vlastností,

sedím a čekám na ozvěnu
hlasu muže, jehož nedoženu.

Ta slova přijdou, já to vím.
Přestože ten obličej nevidím,
tuším, že usmívá se právě,
když sedím venku v trávě.

Přemýšlím nad nesmrtelností brouka,
který na mě z trávy kouká.
Najednou přijdeš a netušíš,
že už vím, co mi povíš.

Všimneš si, tak jako všichni,
že mé oči určitě vše ví.
Poklona, úklona, úkrok,
pak ve flirtování pokrok.

"Máš pěkné tričko, víš?"
Co je pod ním, neuvidíš,
ale zaměříš se tam,
jestli to není optický klam.

Zapálím si cigaretu
a podivný pohled je tu.
"Ty kouříš taky, jen nemluvíš,
že nestydím se, mi závidíš."

Chci být hodná a milá
a pro ostatní roztomilá.
Nebýt mrcha andělská
a být méně ďábelská.

Nelétám však v oblacích,
nežiju ve vzdušných zámcích.
Vím, že není cesty zpět,
jen vpřed jít a uspět.

Náhodné setkání

Každý to určitě zná... Nastoupíš do autobusu a kousek od tebe stojí někdo, koho znáš. Není to přítel, ale znáš ho. V takovém případě se snažíš buď nekoukat tím směrem, nebo tam koukáš s pocitem, že se na tebe ten člověk za chvíli podívá. Když nastane tento okamžik, mile (až nepřirozeně mile) se usměješ a kývneš hlavou. "Ahoj" zazní do vzduchoprázdna a téměř bez zvuku. Ona známá osoba ti odpoví a pak se vrátíte zpátky ke svým věcem, jako byste se vlastně vůbec neznali. Pro mě je to zvláštní pocit, nevím, jestli se potom mám na toho člověka podívat znovu a jen se jako by nic usmát znovu, nebo ignorovat celý svět. Někdy se neumím sama rozhodnout a tak se jakoby koukám do prostoru a usmívám se jako magor. Možná, že tak i vypadám, v tu chvílí bezdůvodného se tlemění. Ale pak mě to přestane bavit a vrátím se k ignoraci lidí kolem sebe. Někdy zapomenu, že jsem v autobuse a pak usnu. Nejhorší je, že se třeba usmívám i ze spánku a to potom přesvědčím lidi kolem sebe o tom, že jsem opravdový magor.
To co mě ale baví nejvíc je něco úplně jiného. Vím o sobě, že nejsem královna krásy, ale někdy si to prostě neumím připustit (jo, jsem debil). Ráda potkávám pěkné lidi. Především mužského pohlaví (kdo by to byl řek'?). Chtěla bych jen upozornit na to, žepro mě není výraz "pěkné lidi" takový, jako pro ostatní. Pro mě je pěkný člověk hlavně a především něčím zajímavý. Je to nevysvětlitelný pocit, když přijdu na zastávku, kde stojí nějaký moc pěkný kluk, a já se jen tak letmou kouknu na jeho oči. Čekám, jestli se koukne taky. Většnou to vyjde... A já potom sedím, jako by nic, a každou chvíli se jenom tak jakoo otočím a pozoruju, jestli tam ještě pořád stojí... Když odjíždí jiným autobusem, vždycky mě potěší (A ano, usmívám se), když se ten kluk dívá z okna a kouká na mě. Je to možná proto, že si myslí, že jsem cvok, ale pokaždé se na mě usměje zpátky :) A včera, když jsem jela ze školy, jsem na zastávce potkala hned dva krásné kluky. Jeden byl temně démonický, ale stál moc daleko ode mě. A navíc jsem na něj tlemila jako pako. Ten zmizel v autobusu a věnoval se svému kamarádovi. Ale byl tak démonicky krásný... Potom přišel na zastávku docela obyčejný blonďák. Připomínal mi ale tolik mých kamarádů, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Navíc byl celkem sympatický a tak nějak "ležérně" oblečený (nesnáším ten pojem, ale on takový byl). Pak nastoupil do stejného autobusu a koukal na mě (v tu chvíli jsem litovala, že jedu jen dvě zastávky, protože ten autobus nejel až ke mě domů). Byla jsem tak rozhozená, že jsem si ani nečetla :D Najednou autobus přijel k zastávce a já musela, chtě nechtě, vystoupit. Když jsem si sedla na lavičku a koukla vedle sebe, on tam stál! Asi jsem v tu chvíli vypadala jako úchyl, ale nemohla jsem si pomoct. Začal číst Kafku a já se rozhodla vypadat taky inteligentně a vytáhla tu svou knihu. Nezapomínala jsem ho sledovat, ale  kniha je tak dobrá, že jsem na něj zapomněla. Když mi přijel autobus, tak jsem se jen tak náhodou otočila na tašku a on stál úplnou náhodou stejným směrem. Nastoupila jsem sama, ale snažila jsem se koukat z okna. Jaké bylo moje překvapení, když jsem koukla z okna a snažila se nesmát a on koukal s úsměvem do toho okna a mě přímo do očí. Začala jsem se smát a on se usmál taky. Pak motor autobusu zabral a onen "Kafkočítal" zmizel z dohledu. Škoda.
A jen tak mimochodem, já s nimi neflirtuju, jen na ně zírám :D
Tak jo, mizím... Pac a olíz;) HAF!

Love him...

Nikdo není lepší než on. Nevěřím tomu, že bych se kdy měla lépe... a to přesto, že jsem se málem rozešli...Zrovna včera... Hlavou se mi t vu chvíli ale prohnalo tolik myšlenek, že mi došlo, že bez něj nemůžu žít... Když jsem si -ač nechtíc - uvědomila, že bych měla být bez něj, tak jsem najednou viděla to, jak hledám alespoň jedno plátíčko toho pitomého stilnoxu...uvažovala jsem, kde jezdí nejbližší vlak a nebo jestli ještě takhle v noci jezdí tramvaje... Na nějaký nůž v ruce jsem si ani nevzpomněla, protože na to jsem až moc velký srab... Když jsem si po chvíli uvědomila, že to, nad čím uvažuju jsou kraviny, začala jsem přemýšlet, jak se se psem, v pyžamu a s jednou cigaretou dostanu z Poruby domů. Nemohla jsem na nic přijít, tak jsem jen pomaličku čekala, až mě pálící vzduch donutí zahodit ten vajgl. Otočila jsem se směrem ke dveřím dovnitř (opravdu mi byla zima a tak mě začalo napadat "Někoho si musím stopnout! ale když si nikoho nestopnu, tak umrznu venku... a bude klid... a když si stopnu úchyla, tak mě vlastně zabije a bude taky klid." Byla jsem neeuvěřitelně nečekaně klidná na to, co se mi honilo hlavou...
Jenomže, než jsem se stihla rozhoupat, než se moje nohy vzpamatovaly a poslechly mně, On udělal něco nečekaného... Najednou mě objal a držel mě tak pevně kolem pasu a ramen, až jsem téměř neuměla dýchat... Potom sklonil hlavu tak, aby jeho ústa byla v úrovni mého ucha a jemně zašeptal "Miluji Tě..." Najednou jsem ožila a zjistila, že On je jediný, s kým jsem ochotna žít...
A jestli vás to nezajímá a je to doják tak... tak to nečtěte, ne? :D
Btw. tato scéna je zcela smyšlená a podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná..
No nic... je 3:04 a já jdu asi fakt do pelíšku, tak pac a olíz ;) HAF!
klikni ;-)

Protest

Protestuju, proti flákání!! Jakožto nejlínější člověk na světě a největší nesnášeč školy prhlašuji, že doma je nuda, protože jenom vy jste doma a zbytek lidí je ve škole... a to je pěkně naprd! chci do školy... prosíííím :(

Nerudovská otázka, trochu jinak... Co s ním??

Mám takový pocit, že je něco špatně :D On je celý špatně... :-D ne ten voříšek, co je milej, ale ten druhej pes... Je to takový dalmatin... nebo bígl... nějaké takové zvláštní plemeno... A tenhle dalmatinobígl si asi myslí, že já, štěně, to nevidím... Nevidím to, že on je špatně :D Že by mi třeba neměl psát to, co píše a vůbec by nemusel pořád dokola opakovat "si fajna". Zní to podivně. Jsem štěně a mám doma svého Bernského salašnického hlídače, kterého miluju... a ten dalmatinobígl to asi není ochoten přijmout za své! co s ním??????

peníze

Kdo mi chce tvrdit, že peníze nejsou důležité, tak tomu asi brzo rozbiju ústa! Může mi v někdo říct, co dneska budeme mít v dnešní době? Když nebudete mít peníze, co dostanete? Nic!!! Nebudete mít ani jídlo, ani kde bydlet, ani co pít... a ani nic! Nesnáším pitomé optimisty, kteří tvrdí "peníze nejsou všechno, důležitá je láska a zdraví"...A jaksi budu zachraňovat zdraví, když nebudu mít peníze? Nijak... Umřu. Chudá, bez lásky a bez peněz...Fajn... pro mě je láska důležitá, moc, strašně důležitá!!! Ale prachy... no, potřebuju je a nebudu naivně hovořit o tom, že ne! TAK!!!
Pac a olíz ;) HAF!

Eh...

On je celkem zajímavý typ. Příjemný oči, pěknej úsměv... No, když to vezmu jako část celku, tak i oči i ten úsměv vypadaj divně... ale v celém tom celku, takhle komplexně, když na to tak koukám... on vypadá vážně zajímavě... Navíc ty malé ruce. Jsou takové... No, jak bych to jen řekla... Zajímavé! A teď nemyslím jen na funkci rukou! Myslím tak celkově... no, škoda, že je už zima a on nosí volné kalhoty... ten zadek musí být taky fajn... I když, on chodí vedle mě... Hmmm, milej pes :)) Je to takovej... no, takovej voříšek, ale roztomilej... Doma mám "berňáka" a ten je spolehlivý, kouzelný, mazlivý a hlavně - což je ta nej nej nejdůležitější vlastnost - je celý můj a já jsem jenom jeho štěně :))
Měla jsem jít spát, že?...
Pac a olíz ;) HAF!

Beat !!!

Oukej, mám chuť. Mám velkou chuť. Napsat cokoli, co mě teď vlastně napadne... Budu jako Beatník, který napsal ten román na cestě (ano, zapomněla jsem jeho jméno). Budu psát to, co vidím, to co slyším, to co mi poletí hlavou. Někdy toho v hlavě mám tolik, že nevím, kde začít. Mám tam třeba v jednu chvíli představu nejvíc sexy boye, potom toho nejúžesnějšího muže na světě - totiž mého - a navíc mi tam letí třicet kamarádů, dvacet vět a všechno to chci najednou říct. Víte co se stane? Stane se to, že se nadechnu, ale neřeknu nakonec nic. Proto vlastně nehulím. Nehulím proto, že nevím, co by moje hlava zvládla... Jednou to nezvládla a myslela si, že jsou kolem mě krávy a letadla - seděla jsem na záchodě a slyšela krávy a letadla, což zní jemně děsivě. Nehulím, protože bych psala ještě větší hovadiny, než píšu teď a vůbec... Mám ráda pohádky, ale taky mám ráda realitu, kterou vidím (nebudeme se zabývat mottem z Matrixu "co je to realita"!!!). Mám pocit, že jsem a toho se držím...

Dobrou!!! Pac a olíz ;) HAF!

školní

Sedíme, hledíme a hodiny tiše tikají svou píseň do nudy letního pátečního dopoledne. Venku slunce, teplo, kytky a ptáci – to všechno nás zve ven. Táhne nás to k oknům. Nebo aspoň naše pohledy. Chceme jet, utíkat, spát v trávě – všechno, jen ne tady sedět a cpát se, poslouchat je. Poslouchat ty, kteří se nám snaží být v životě užiteční.
  My to nechápeme a chceme ven.
   Zvoní. Chvíle osvobození, která trvá... Ne dost dlouho na to, aby se nám nálada zlepšila. Stačí nám bufet, nástěnka, topení, lavička... a je trochu líp.
   Ale, zvoní. 45 min sezení a snahy neusnout. Proč? Raději venku jít, utíkat, spát v trávě...
    Až později vše pochopíme...

Světlo

Zhasněte,
já chci tmu.
A nebo ne?
Raději světlo
vneste do našich srdcí
světlonoši světa.
Nejste výmyslem fantazijních seriálů.
Jste skuteční
a všude kolem nás.
Záleží však na tom,
jestli my vás chceme vidět.
Dokážete rozzářit
každý den plný zhaslých lamp.
Dokážete vyloudit
úsměvy na našich tvářích.
Já vás našla.
Nebo jenom jednoho?
Nezáleží na tom, kolik,
hlavně, že se usmívám.

Stíny ve tmách

Stíny jsou jen obrysy
všeho, co my vidíme.
Jdeš za dne po ulici
a potkáváš osoby,
všechny pronásledovány stíny.
Jenže ne všechny stíny vidíš.
Některé jsou skryté.
V hloubi duše
až tam vzadu.
Nevíš, koho straší v noci
když vylézají z chladu.
Z chladu mysli.
Stíny pronásledují i tebe.
Chceš se jich zbavit?
Sviť jim do očí!
Rozsviť a znič je.
Vždyť každý stín
žije jen ve tmě.
Světlo s nimi zatočí.
Nezvládneš to?
Vzít to světlo a použít?
Požádej mne o pomoc.
Jsem tvé světlo,
jsem tvé všechno,
jsem tvé svědomí.
Umím ničit
stíny ve tmě.
Rozsvítím a zhasnu třeba,
ale i na tom záleží.
Když rozsvítím – žiješ!
Když zhasnu, co ti pomůžu?
Tma jen zakryje
ty stíny v duši ukryté.
A možná nikdy víc nezmění se ta tma v světlo.
Tak co tedy chceš?
Zbavit se jich?
Těch oblud dotěrných?
Stačí říct a budu konat
jen to, co si budeš přát.

Jako pták

Když nevidíš na konec cesty,
když život zdá se zbytečný,
když nikdo jiný než ty,
jinou krásu nevidí…

Je tu pořád papír, tužka,
věrní společníci tví,
aby zachytila, tvá služka,
city víc, než poctivý.

Nikdo Tě nikdy neokrade
o to, co v srdci nosíš.
Nenech si vzít vzpomínky staré
jen ty je vidět smíš.

Nenechávej nikoho
zavrtat se pod kůži.
Pak už toho někoho
tvá slova smutku netíží.

Ví, co tobě ublíží,
ví, co tebe zraňuje,
ví, kdy se má přiblížit,
ví, jak toho využije.

Ty pak nemáš obranu
jako ses dřív bránila.
Nepouštěj je za bránu
své duše, kterous málem ztratila.

Když přece jen se někomu
podaří Tě přelstít, zničit
nevěř potom tomu jednomu,
že dokáže na nohy Tě vztyčit.

Ať už jakkoli miluješ,
nepodléhej nikdy tomu.
Zjistíš pak, že lituješ,
žes srdce dala jemu…

Sice nechtěl srdce tvé
krutě zlomit vedví,
naneštěstí pro tebe,
vetnul do něj střep ostrý.

Střep má podobu jeho tváře
a také jeho hlas a duši.
To, že Tě k sobě silně váže
neví, neví, že tě dusí.

Odprosti se, volně dýchej,
zasloužíš si volný vzduch.
Radostí nad svobodou juchej,
je to tvoje zásluha, tvůj volný duch.

Je to konečně tady,
jsi volná jako pták,
letíš z výšky dolů - tady.
tady, kde je strmý spád.

A konec. Poslední dech
ten ti nikdo nevezme.
Jméno jeho, poslední vzdech.
Příroda vládu nad tebou převezme...

Proč to dělám?

Slunce opírá se ti do tváří.
Vítr lehce pohrává si s vlasy.
Jakou iluzi vytváří
Ty sladce znějící hlasy?
Nejsou neznámé, znám je dlouhou chvíli.
Vábí mě za tebou pořád blíž.
Já chci se bránit, nemám však dost síly.
Jak jdu za tebou, to uslyšíš.
Uslyšíš mé kroky,
když budu vedle tebe.
Spoutaná navěky
vidím v tobě sebe.
Sebe, jak točím se v tvé hlavě.
Ne láskou, ale zvědavostí.
To, že mě nechceš, mi hlodá v hlavě,
nejsem zvyklá, chci puknout zlostí.
Přijímám potlesk ze všech stran.
Jsem rozkošná až k umačkání.
Teď já ti tleskat mám?
Nejsem slečna na počkání.
Jen si běž, mě se nezbavíš.
Já vytrvalá jsem a budu.
Abych zmizela, zabít mě musíš,
jinak odmítám se vzdát..

Dream

Podívej se z okna a uvidíš
Ptáš se co?
Mne, jak opouštím své tělo
Zachránit mě nestačíš

Ptáš se, proč, že jsem to udělala?
Zkus to zjistit sám.
Možná na to přijdeš,
Ale pozdě, mě už hrobka přivítala.

Těsně předtím volala jsem,
Prosím, vrať se mi!
Bez tebe dál nemohu
A ty? Otočil ses a díval na zem…

Já pak stála tam před domem,
Kam zmizel jsi mi
A odkud pozoroval svět.
Však z duše mé zbyl jen popel.

Spálil ji žár tvého srdce,
Které prý jsem dostala.
Zahořelo jinou láskou
Ze mne černá ovce se stala.

Čtu přede mnou na zdi:
„Smrt je pravda, smrt je lež,
tak už ostrá dýko řež!“
a v tom mým tělem dýka brázdí.

Moje ruka vedla ji?
Nebo ruka zoufalství?
To už se nikdo nedoví!
Teď tu ležím vedle ní.

Kvůli tobě vzala jsem si život
Opustils mne,
Nechal stát tam na ulici!
Vysvětlení hledala jsem,
Ale našla prázdný kout!

Nechci už dál všechny trápit,
Ležím v klidu
S růží v ruce
A tebe nechávám dál snít….

Andělé

Dva andělé zrodili se
Z květů krvavých růží.
Teď najednou poznali se
Marně po sobě touží…

Až potkají se, vzlétnou
Nahoru a výš a výš,
Dolů na zem shlédnou
Ty je neuvidíš.

Nebem spolu poletí
A budou se líbat
Spolu, v něžném objetí
Blankytem chtěj´ létat.

Jemná bíla křídla
Vítr sladce hladí
Ona k němu vzhlédla
Do očí mu hledí.

Láska andělů je věrná
Perutě se třepetají
Krása andělů je věčná
Dvě těla se v jedno pojí.

Dvě těla se v jedno pojí
Doteky a polibky.
Krása, až dech se tají
Ty andělské polibky

Jemné pohyby a steny
Nikdo z lidí je neslyší
On napjaté má všechny svaly,
Ona odhaluje duši.

Jedno tělo rozpojí se,
Dvě těla jsou andělská
Na obloze milují se
Zem je pro ně nelidská….

mluvené paradoxy?

Proč se rybím prstům říká rybí prsty? Ryba nemá prsty... ani nic, co by tak vypadalo. Dokonce to, co prodávají v obchodech ani nevypadá jako prsty. Měli by to upravit, ten název. Třeba "rybí kousky" "rybí kvádry" nebo něco jinak podivně znějícího. Nic nemůže být horší než rybí prsty...
A věděli jste, že motýl anglicky (butterfly) je ve volném překladu něco jako létající máslo? Prodávají v Anglii máslo a je na něm motýlek? Lítali kolem krav, které se dojily na máslo, motýli? nebo ti motýli lítali kolem kádí, kde se máslo to... tento... ale koho to slovo zajímá :) Mě jenom zajímá, jak to vzniklo...
A taky chci ještě říct, že záchod je vlastně taky židle. Děláte na něm spoustu věcí, jako na normální židli... Někdo na něm čte, někdo luští sudoku a ti největší fajšmekři tam můžou i večeřet.Štěňata na záchody nechodí, některá nechutná štěňata odtamtud jen pijí (osobně bych to asi nezkoušelo...), ale myslím, že to tak nějak bude fungovat..
pac a olíz ;) HAF!

Štěně

Tak jo, proč je zrovna tohle štěněčí blog? protože jsem štěně... Malé milé a roztomilé štěně. Mám smutný i veselý psí pohled a dokážu si tím všechny získat...Každý mi věří. Jsem naivní a přesto nejsilnější ze všech. Umím všechno a zárověň nic. Jenomže to má i své nevýhody. Když každý udělá to, co zrovna chcete jenom proto, že se na něj umíte podívat, může to být lehce zneužitelné... obzvlášť, když o tom víte. Takže i když chcete být hodní, nejde to. Jsem zlobivé štěně, které má dostat přes čumák hned, jakmile zkusí svůj "milý" pohled! A ne, že tohle štěně najednou všichni pohladí a podrbou za ušima. Štěně nemůže být vyčurané, musí poslouchat. A to já neumím. jsem zlobivé štěně, které se ale vždycky vrátí ke svému pánu. I když už chtělo pelíšek i hračky jinde, vždycky si dá raději samo přes čenich - moc velkou a těžkou packou!

Tak pac a pusu - teda, štěně nemůže dát pusu... to může jen olíznout... takže... Pac a olíz ;) HAF!

Svíce

Jako horký vosk
dokážeš mě popálit.
Přitisknout se na mou kůži
a nepustit se – až za studena.
Až umřeš, pustíš se mne
a já nevím, jestli budu chtít.
Budu hledat jiný vosk,
který bude kolem mne tát
pokaždé, když já se rozhořím.
Rozhořím jako žhnoucí svíce,
která svůj vosk ještě má.
Hořím, dokud nedohořím,
pak může zůstat jenom on.
On, ten zchladlý vosk,
který vydržel i přesto,
že já jsem už zmizela.
Já jako hořící knot,
který všude má svůj konec.
Jenže vosk bez knotu,
to už není svíce.
Je to jen kus zbytečné hmoty,
která stejně zmizí v koši.
V koši, kde se hromadí
každý zchladlý vosk.
Každý, který ztratil svůj
hořící knot.
Nevrátíš to.
Pro mne už jsi zchladl.
Já však ještě nedohořela.
Stále hledám svůj nový vosk.
Vosk, který bude kolem mne tát

pokaždé, když já se rozhořím.

jedna otázka

Kdo jsem? Nikdo si nemůže být jistý tím, kdo je, protože nikdo nezná cesty osudu, které jsou nevyzpytatelné. Vždy se může najít něco, co změní celou podstatu vašeho života a také může změnit vás. Nebo je také možné, že jenom najdete své pravé já v sobě, tak jako já a v podstatě se ve vašem životě nezmění ani jedna jediná věc, stačí na to pár slov a minut. Tak kdo tedy jsem?? „Já!“ To můžu říci, až si tím budu stoprocentně jistá. Teď v této chvíli mi ještě pár procent zbývá. Přemýšlet o svém pravém já, které vidím opravdu jen já sama je velice náročné. Já jsem ještě dítě, ale jsem si teď o něco jistější v tom kdo opravdu jsem. Ještě pořád jsem sice ten cvrček v bublině vlastního myšlení a fantazie, ze které nelze ven, ale stěny této bubliny jsou pořád tenčí a tenčí, až jednoho dne prasknou a já budu volná! Už se ale nebojím více se prosadit, čehož jsem se, až do chvíle ukázání mého pravého já, bála. Jsem člověk. Konečně jsem si tímto tvrzením jistější a jistější. Pořád mám plnou hlavu myšlenek týkajících se lidí okolo mě, ale teď je dokážu z hlavy vypudit ven a snažím se nepouštět je zpět. Myslíš si, že víš, kdo jsi a že tohle je blbost? Tak to si opravdu jenom myslíš! Všichni lidé nejsou stejní! Jeden pozná třeba za 20 let své pravé já, někdo jej pozná za 14 let a někdo své já nenajde za celý svůj život. Emoce jsou strašná věc. Nebo úžasná věc. Někdy člověka rozpláčou smutkem, vztekem, jindy radostí a někdy jen tak, z přemýšlení nad sebou samým. Teď bych mohla říct, že na otázku: „Kdo jsi?“ se dá odpovědět pouze jedním slovem : „Já!“ Ale i přesto si tím nikdo není jistý!