„Pojď s námi!“
Tělo bez duše. Tak si teď připadám. Vedou mě do dodávky s černými skly. Dodávka se rozjíždí a já doufám, že nedopadnu jako ten muž, co leží za mnou…
Dorazili jsme na místo. Asi konečná pro mrtvolu. Ano, mám pravdu. Chlapa, co ho zastřelili, hází do předem vykopané jámy. Asi jeho hrob. Krutý osud…
„Jedem!“
No, tak moje konečná to naštěstí – nebo bohužel – není.
Cože? Vždyť tohle cesta ke mně před barák!
„Jdi a domů a opovaž se promluvit. Zítra se ti ozvem!“
Tak jo, poslechl jsem. Jdu domů. Nikde nikdo. Jako vždy. To je tak, když žijete sami. Ale stále mlčím, komu bych taky co říkal? Jsem navíc rád, že mi nikdo teď nevolá. Neměl bych slov.
Nelhali mi. Ozvali se. Peníze mám už doma. Jen mám mlčet. Oni mi věří. Nikdy jsem se nesvěřoval ostatním, ale tohle…Tohle chci, potřebuju to někomu říct!
Do háje! Tohle ne! Teď mi volal. Ale je to v háji… Neznám ho a byl jsem doma. To ne! To je strašný! Tohle se nemělo stát. On si zmizí, ale co já?
Zvonek. Policie. A už to šlo ráz naráz… Jsem v šoku.
Sedím ve vazbě a čekám na výslech. Vchází další chlápek – střelec. Myslím, že mít u sebe zbraň, tak mě zastřelí. Pokoušel se o to neúspěšně už očima.
Raději se jdu vyspat, i když mi střelec nahání hrůzu. Ráno ve vazbě je strašné…
„Kam jdeme?“
„To tě nemusí zajímat, ale pěkné to nebude.“
Kdyby se ten bachař aspoň tak divně neusmál.
Aha. Místnost, kde se setkám se svým obhájcem. Snad bude dobrý.
„Jak ses k tomu dostal?“
„Přes něj…“ ukázal jsem na svého, už bývalého přítele, který seděl ve vedlejší místnosti.
„Věděl jsi, do čeho jdeš?“
„Šel bych do toho?“
„Dobře. Víš, kdo byl ten mrtvý?“
„Ne.“
„Kdo ho zabil?“
„Nevím přesně, ale asi tamten.“
Žádné komentáře:
Okomentovat