Svět není fér. Vždycky jsem si myslela, že existuje jakási nadpozemská spravedlnost. Ne ve smyslu, hodným pomáhá a zlé trestá... Mě stačilo věřit, že celý život nemůžu mít posraný. Jednou se mi přece něco velkého musí podařit. Ale byla jsem na omylu. Obřím, ošklivém omylu. Svět není ani trochu fér. Ti zlí, ty svině, ti, kteří ví, jak koho potopit a jak komu vlézt do prdele, to mají na světě mnohem lepší než ti, kteří jsou hodní... Ten nesmysl s karmou je čiročirá blbost! nefunguje to! Není vůbec pravda, že když ty nepřeješ a neuděláš někomu něco zlého, tak se ani nic zlého nestane tobě... Já jsem nikomu nic zlého neudělala a stejně se mi život začíná zase srát... nic se mi nechce povést a když už se něco tváří fakt nadějně a děláte si představy o tom, jaké to bude, přijde obrovská rána! Z čista jasna se ozve veliké PRÁSK! a vy ležíte na zemi. Popravdě, vstávání už mě nebaví... Bolí z toho nohy a záda... A taky je to dost nepříjemné. Ty kopance a rány už jsou na mém těle poznat - tedy, žádné fyzické poškození, to ne! Jen psychické otlačeniny a modřiny, které začínám poznávat a to i přesto, že se snažím pořád tvářit jako ten velký smíšek, jak mě všichni znali... Nejde to. Jo, pořád mě baví smích, ale už to není to, co to bylo kdysi. Nespoutané záchvaty, které se mě držely celý den a byly upřímné se dnes pomalu ale jistě přeměňují na pomalý spád smíchu, který otřásá tělem, zatímco uvnitř se chce brečet... Ze všeho. A z čehokoli. Vybírám si vtipné pasáže mého života, ale protože jich je ukrutánsky málo, nezbývá mi nic jiného, než se opakovat... Prakticky říkám pořád to samé. Dokonce jsem na tom někdy tak špatně, že nudím sama sebe. A svět se mi zase začíná srát....
Pac a olíz ;) HAF!
Žádné komentáře:
Okomentovat