I hope...

Vaše Štěně :))

Říká se, že naděje umírá poslední... Umřelo toho hodně, ale stále ne tolik, aby to skončila i naděje a ta mi pomohla :)
Merry Xmas and happy new year :)))
Pac a olíz ;) HAF!

Desperado...

nejhorší pocit je ten, když přesně cítíte, jak puká srdce. Přímo to, které je hluboko ukryto ve vašem hrudníku. Puká a s obrovskou silou tuhle bolest šíří dál do celého těla. Potom ten zvuk uslyšíte. Je to příšerný křupavý zvuk... jako byste pomalu tříštili led v obrovské mramorové prázdné hale. Ten zvuk se zarývá do uší a zrychluje dech... Puklé srdce ztrácí sílu a snaží se pumpovat víc a víc. Snaží se, aby mohly fungovat alespoň poslední jeho zbytečky, které jsou schopné fungovat. Dech se zatají a před očima se náhle objeví pouze ošklivá černá šmouha. Ta šmouha neznamená nic dobrého, ale je vám to fuk. Je ten zvuk a ta bolest... A neutuchající pocit zbytečnosti a nevědomosti. Nevědomosti o tom, proč se něco takového stalo, co jste zapřičinili, co můžete, popř. jste mohli, udělat lépe. Co jsem sakra udělala udělala špatně? V tuto chvíli mi nikdo neřekne, že já jsem udělala to a to... Slzy v očích jsou pro to silným argumentem, aby to nikdo neříkal... Ale později... vyplave vše na povrch. Já jsem slíbila, že to rozhodnutí, ať bude jakékoli, budu respektovat. Já ho také respektuji, ale nechci. Celé mé tělo se proti tomu brání a protestuje! Tak silně a mocně, že samo od sebe křičí. Mé tělo se bouří proti mě... Mé tělo se chce plazit po kolenou a škemrat a můj mozek už není schopen tohle ukočírovat... Mé tělo chce všechno skončit, ale zároveň nic neopustit a mozek už tenhle nápor nezvládá. Mé tělo se rozpadá stejně jako pukající srdce, které se tříští na miliony a miliony kousíčků, které už nikdo nevrátí zpátky. A tyhle malinkatý kousíčky se dostávají do krve a více než kdy jindy mě prostupuje něco strašně silného. Jo, vy byste to nazvali láska... Já to nazývám naprostou maniakální touhou po někom, koho strašně, až bláznivě miluji. Ale nechci být taková. Neumím být kamenná, ale nechci být hysterická...  Jediné po čem toužím a co vážně chci, je říct: "Vrať se mi!" A mít zase pravdu...

Žil jsem... (4)

Roztřesená ruka se snaží ukázat na vrahův obličej v další místnosti, ale vyčerpáním klesla zpět.

        „Nenamáhej se. Je už obviněný. Budu dělat všechno proto, aby ses dostal ven. Zatím.“

A zpět do vazby. Za kovové dveře, na tvrdou palandu s oknem s mřížemi a výhledem do zdi. Kamenné království otevírá své brány naopak. Chudí dovnitř a bohatí ven. Já zůstanu navždy uzavřen. Ne jen v sobě, ale i za branou království z kamene.

        Další dny jsou za mnou. Sakra. Kam zase jdeme? Aha. Ven. Po týdnech ve tmě zase vidím světlo. Jedeme k soudu. Dozvím se svůj verdikt? Asi ještě ne…

        Další probděné noci a otázky „proč se to stalo? A jak?“ Na ty se odpovědi nikdy nedozvím.

        „Porota shledala obviněného z trestného činu napomáhání vraždy vinným. Z trestného činu zatajování skutečnosti o vraždě vinným.“

        Soud rozhodl o trestu takto: obviněný se odsuzuje ke 12 letům odnětí svobody nepodmíněně s nástupem ihned. A je to…

        Žiju. No, vlastně žil jsem. Vím, jak se to stalo, umřel jsem. Zrovna před chvílí. Přitom na mě všichni mluví. Vnímají mé tělo. Myslí si, že jim odpovím. Ale ne, já nechci. Jsem mrtvý. Alespoň pro mě ano. A to jsem si myslel, že mě se to nemůže stát. Stalo. Chtěl jsem umřít svým tělem. Provaz tu nebyl, ale břitev požehnaně. Stačil jeden tah a…

                Žil jsem…

Žil jsem... (3)

„Pojď s námi!“

Tělo bez duše. Tak si teď připadám. Vedou mě do dodávky s černými skly. Dodávka se rozjíždí a já doufám, že nedopadnu jako ten muž, co leží za mnou…

        Dorazili jsme na místo. Asi konečná pro mrtvolu. Ano, mám pravdu. Chlapa, co ho zastřelili, hází do předem vykopané jámy. Asi jeho hrob. Krutý osud…

        „Jedem!“

No, tak moje konečná to naštěstí – nebo bohužel – není.

        Cože? Vždyť tohle cesta ke mně před barák!

        „Jdi a domů a opovaž se promluvit. Zítra se ti ozvem!“

        Tak jo, poslechl jsem. Jdu domů. Nikde nikdo. Jako vždy. To je tak, když žijete sami. Ale stále mlčím, komu bych taky co říkal? Jsem navíc rád, že mi nikdo teď nevolá. Neměl bych slov.

        Nelhali mi. Ozvali se. Peníze mám už doma. Jen mám mlčet. Oni mi věří. Nikdy jsem se nesvěřoval ostatním, ale tohle…Tohle chci, potřebuju to někomu říct!

        Do háje! Tohle ne! Teď mi volal. Ale je to v háji… Neznám ho a byl jsem doma. To ne! To je strašný! Tohle se nemělo stát. On si zmizí, ale co já?

        Zvonek. Policie. A už to šlo ráz naráz… Jsem v šoku.

        Sedím ve vazbě a čekám na výslech. Vchází další chlápek – střelec. Myslím, že mít u sebe zbraň, tak mě zastřelí. Pokoušel se o to neúspěšně už očima.

        Raději se jdu vyspat, i když mi střelec nahání hrůzu. Ráno ve vazbě je strašné…

        „Kam jdeme?“

        „To tě nemusí zajímat, ale pěkné to nebude.“

Kdyby se ten bachař aspoň tak divně neusmál.

Aha. Místnost, kde se setkám se svým obhájcem. Snad bude dobrý.

        „Jak ses k tomu dostal?“

        „Přes něj…“ ukázal jsem na svého, už bývalého přítele, který seděl ve vedlejší místnosti.

        „Věděl jsi, do čeho jdeš?“

        „Šel bych do toho?“

        „Dobře. Víš, kdo byl ten mrtvý?“

        „Ne.“

        „Kdo ho zabil?“

        „Nevím přesně, ale asi tamten.“

Žil jsem... (2)

Odpověď mi však přišla beze slov. Pouhým pokynutím ruky od hlavního „bosse“ mi to došlo. Na stole počítač, na jehož monitoru na mě vyzývavě blikaly řádky o kradených autech a o kradení Spletek. V levém zadním rohu stodoly na mě mrkalo nové BMW. Jasně. Musím se dostat do vládních složek a „vypůjčit si pár SPZ. Ale co je zač ten chlap?

        „Žádné otázky. Seď a makej. Máš dvě hodiny.“

        Aha, měl jsem pravdu. Dobře. Studený pot na čele mi nezabrání v tom, být opět nejlepší – tak jako na střední. Ale pořád mám jeden dotaz: Co je to za chlapa??

        BUM! Sakra! Málem jsem spadl ze židle já! Žije? Muž na židli se třese, ale žije. Naštěstí. Výstřel patřil stropu. Věnovat se počítači. Musím udělat svou práci, pak mi dají pokoj,věnovat se počítači a nepřemýšlet. Jsem přece počítačový expert, mám na to školy. To zvládnu…

        BUM! A ještě dvakrát. Neotáčím se. Nesmím. Sakra, monitor mi slouží jako nechtěné zrcadlo. On leží na zemi. On je mrtvý! Bože. Tak, mám ty hesla. Ale NE! Já tady sedím u počítače a za mnou umírá člověk.

        „Už to máš hotové?“

        „Ano. Tady jsou všechny hesla.“

        „Skvělé! Tak teď čekej. A nesnaž se nikam jít.“

Nemusí se bát. Budu tu sedět. Kdybych vstal, stejně spadnu. Nohy mám jako z olova a celý se třesu. Kam šli? A kde je ten chlap, co ho zabili?