Protest

Protestuju, proti flákání!! Jakožto nejlínější člověk na světě a největší nesnášeč školy prhlašuji, že doma je nuda, protože jenom vy jste doma a zbytek lidí je ve škole... a to je pěkně naprd! chci do školy... prosíííím :(

Nerudovská otázka, trochu jinak... Co s ním??

Mám takový pocit, že je něco špatně :D On je celý špatně... :-D ne ten voříšek, co je milej, ale ten druhej pes... Je to takový dalmatin... nebo bígl... nějaké takové zvláštní plemeno... A tenhle dalmatinobígl si asi myslí, že já, štěně, to nevidím... Nevidím to, že on je špatně :D Že by mi třeba neměl psát to, co píše a vůbec by nemusel pořád dokola opakovat "si fajna". Zní to podivně. Jsem štěně a mám doma svého Bernského salašnického hlídače, kterého miluju... a ten dalmatinobígl to asi není ochoten přijmout za své! co s ním??????

peníze

Kdo mi chce tvrdit, že peníze nejsou důležité, tak tomu asi brzo rozbiju ústa! Může mi v někdo říct, co dneska budeme mít v dnešní době? Když nebudete mít peníze, co dostanete? Nic!!! Nebudete mít ani jídlo, ani kde bydlet, ani co pít... a ani nic! Nesnáším pitomé optimisty, kteří tvrdí "peníze nejsou všechno, důležitá je láska a zdraví"...A jaksi budu zachraňovat zdraví, když nebudu mít peníze? Nijak... Umřu. Chudá, bez lásky a bez peněz...Fajn... pro mě je láska důležitá, moc, strašně důležitá!!! Ale prachy... no, potřebuju je a nebudu naivně hovořit o tom, že ne! TAK!!!
Pac a olíz ;) HAF!

Eh...

On je celkem zajímavý typ. Příjemný oči, pěknej úsměv... No, když to vezmu jako část celku, tak i oči i ten úsměv vypadaj divně... ale v celém tom celku, takhle komplexně, když na to tak koukám... on vypadá vážně zajímavě... Navíc ty malé ruce. Jsou takové... No, jak bych to jen řekla... Zajímavé! A teď nemyslím jen na funkci rukou! Myslím tak celkově... no, škoda, že je už zima a on nosí volné kalhoty... ten zadek musí být taky fajn... I když, on chodí vedle mě... Hmmm, milej pes :)) Je to takovej... no, takovej voříšek, ale roztomilej... Doma mám "berňáka" a ten je spolehlivý, kouzelný, mazlivý a hlavně - což je ta nej nej nejdůležitější vlastnost - je celý můj a já jsem jenom jeho štěně :))
Měla jsem jít spát, že?...
Pac a olíz ;) HAF!

Beat !!!

Oukej, mám chuť. Mám velkou chuť. Napsat cokoli, co mě teď vlastně napadne... Budu jako Beatník, který napsal ten román na cestě (ano, zapomněla jsem jeho jméno). Budu psát to, co vidím, to co slyším, to co mi poletí hlavou. Někdy toho v hlavě mám tolik, že nevím, kde začít. Mám tam třeba v jednu chvíli představu nejvíc sexy boye, potom toho nejúžesnějšího muže na světě - totiž mého - a navíc mi tam letí třicet kamarádů, dvacet vět a všechno to chci najednou říct. Víte co se stane? Stane se to, že se nadechnu, ale neřeknu nakonec nic. Proto vlastně nehulím. Nehulím proto, že nevím, co by moje hlava zvládla... Jednou to nezvládla a myslela si, že jsou kolem mě krávy a letadla - seděla jsem na záchodě a slyšela krávy a letadla, což zní jemně děsivě. Nehulím, protože bych psala ještě větší hovadiny, než píšu teď a vůbec... Mám ráda pohádky, ale taky mám ráda realitu, kterou vidím (nebudeme se zabývat mottem z Matrixu "co je to realita"!!!). Mám pocit, že jsem a toho se držím...

Dobrou!!! Pac a olíz ;) HAF!

školní

Sedíme, hledíme a hodiny tiše tikají svou píseň do nudy letního pátečního dopoledne. Venku slunce, teplo, kytky a ptáci – to všechno nás zve ven. Táhne nás to k oknům. Nebo aspoň naše pohledy. Chceme jet, utíkat, spát v trávě – všechno, jen ne tady sedět a cpát se, poslouchat je. Poslouchat ty, kteří se nám snaží být v životě užiteční.
  My to nechápeme a chceme ven.
   Zvoní. Chvíle osvobození, která trvá... Ne dost dlouho na to, aby se nám nálada zlepšila. Stačí nám bufet, nástěnka, topení, lavička... a je trochu líp.
   Ale, zvoní. 45 min sezení a snahy neusnout. Proč? Raději venku jít, utíkat, spát v trávě...
    Až později vše pochopíme...

Světlo

Zhasněte,
já chci tmu.
A nebo ne?
Raději světlo
vneste do našich srdcí
světlonoši světa.
Nejste výmyslem fantazijních seriálů.
Jste skuteční
a všude kolem nás.
Záleží však na tom,
jestli my vás chceme vidět.
Dokážete rozzářit
každý den plný zhaslých lamp.
Dokážete vyloudit
úsměvy na našich tvářích.
Já vás našla.
Nebo jenom jednoho?
Nezáleží na tom, kolik,
hlavně, že se usmívám.

Stíny ve tmách

Stíny jsou jen obrysy
všeho, co my vidíme.
Jdeš za dne po ulici
a potkáváš osoby,
všechny pronásledovány stíny.
Jenže ne všechny stíny vidíš.
Některé jsou skryté.
V hloubi duše
až tam vzadu.
Nevíš, koho straší v noci
když vylézají z chladu.
Z chladu mysli.
Stíny pronásledují i tebe.
Chceš se jich zbavit?
Sviť jim do očí!
Rozsviť a znič je.
Vždyť každý stín
žije jen ve tmě.
Světlo s nimi zatočí.
Nezvládneš to?
Vzít to světlo a použít?
Požádej mne o pomoc.
Jsem tvé světlo,
jsem tvé všechno,
jsem tvé svědomí.
Umím ničit
stíny ve tmě.
Rozsvítím a zhasnu třeba,
ale i na tom záleží.
Když rozsvítím – žiješ!
Když zhasnu, co ti pomůžu?
Tma jen zakryje
ty stíny v duši ukryté.
A možná nikdy víc nezmění se ta tma v světlo.
Tak co tedy chceš?
Zbavit se jich?
Těch oblud dotěrných?
Stačí říct a budu konat
jen to, co si budeš přát.

Jako pták

Když nevidíš na konec cesty,
když život zdá se zbytečný,
když nikdo jiný než ty,
jinou krásu nevidí…

Je tu pořád papír, tužka,
věrní společníci tví,
aby zachytila, tvá služka,
city víc, než poctivý.

Nikdo Tě nikdy neokrade
o to, co v srdci nosíš.
Nenech si vzít vzpomínky staré
jen ty je vidět smíš.

Nenechávej nikoho
zavrtat se pod kůži.
Pak už toho někoho
tvá slova smutku netíží.

Ví, co tobě ublíží,
ví, co tebe zraňuje,
ví, kdy se má přiblížit,
ví, jak toho využije.

Ty pak nemáš obranu
jako ses dřív bránila.
Nepouštěj je za bránu
své duše, kterous málem ztratila.

Když přece jen se někomu
podaří Tě přelstít, zničit
nevěř potom tomu jednomu,
že dokáže na nohy Tě vztyčit.

Ať už jakkoli miluješ,
nepodléhej nikdy tomu.
Zjistíš pak, že lituješ,
žes srdce dala jemu…

Sice nechtěl srdce tvé
krutě zlomit vedví,
naneštěstí pro tebe,
vetnul do něj střep ostrý.

Střep má podobu jeho tváře
a také jeho hlas a duši.
To, že Tě k sobě silně váže
neví, neví, že tě dusí.

Odprosti se, volně dýchej,
zasloužíš si volný vzduch.
Radostí nad svobodou juchej,
je to tvoje zásluha, tvůj volný duch.

Je to konečně tady,
jsi volná jako pták,
letíš z výšky dolů - tady.
tady, kde je strmý spád.

A konec. Poslední dech
ten ti nikdo nevezme.
Jméno jeho, poslední vzdech.
Příroda vládu nad tebou převezme...

Proč to dělám?

Slunce opírá se ti do tváří.
Vítr lehce pohrává si s vlasy.
Jakou iluzi vytváří
Ty sladce znějící hlasy?
Nejsou neznámé, znám je dlouhou chvíli.
Vábí mě za tebou pořád blíž.
Já chci se bránit, nemám však dost síly.
Jak jdu za tebou, to uslyšíš.
Uslyšíš mé kroky,
když budu vedle tebe.
Spoutaná navěky
vidím v tobě sebe.
Sebe, jak točím se v tvé hlavě.
Ne láskou, ale zvědavostí.
To, že mě nechceš, mi hlodá v hlavě,
nejsem zvyklá, chci puknout zlostí.
Přijímám potlesk ze všech stran.
Jsem rozkošná až k umačkání.
Teď já ti tleskat mám?
Nejsem slečna na počkání.
Jen si běž, mě se nezbavíš.
Já vytrvalá jsem a budu.
Abych zmizela, zabít mě musíš,
jinak odmítám se vzdát..

Dream

Podívej se z okna a uvidíš
Ptáš se co?
Mne, jak opouštím své tělo
Zachránit mě nestačíš

Ptáš se, proč, že jsem to udělala?
Zkus to zjistit sám.
Možná na to přijdeš,
Ale pozdě, mě už hrobka přivítala.

Těsně předtím volala jsem,
Prosím, vrať se mi!
Bez tebe dál nemohu
A ty? Otočil ses a díval na zem…

Já pak stála tam před domem,
Kam zmizel jsi mi
A odkud pozoroval svět.
Však z duše mé zbyl jen popel.

Spálil ji žár tvého srdce,
Které prý jsem dostala.
Zahořelo jinou láskou
Ze mne černá ovce se stala.

Čtu přede mnou na zdi:
„Smrt je pravda, smrt je lež,
tak už ostrá dýko řež!“
a v tom mým tělem dýka brázdí.

Moje ruka vedla ji?
Nebo ruka zoufalství?
To už se nikdo nedoví!
Teď tu ležím vedle ní.

Kvůli tobě vzala jsem si život
Opustils mne,
Nechal stát tam na ulici!
Vysvětlení hledala jsem,
Ale našla prázdný kout!

Nechci už dál všechny trápit,
Ležím v klidu
S růží v ruce
A tebe nechávám dál snít….

Andělé

Dva andělé zrodili se
Z květů krvavých růží.
Teď najednou poznali se
Marně po sobě touží…

Až potkají se, vzlétnou
Nahoru a výš a výš,
Dolů na zem shlédnou
Ty je neuvidíš.

Nebem spolu poletí
A budou se líbat
Spolu, v něžném objetí
Blankytem chtěj´ létat.

Jemná bíla křídla
Vítr sladce hladí
Ona k němu vzhlédla
Do očí mu hledí.

Láska andělů je věrná
Perutě se třepetají
Krása andělů je věčná
Dvě těla se v jedno pojí.

Dvě těla se v jedno pojí
Doteky a polibky.
Krása, až dech se tají
Ty andělské polibky

Jemné pohyby a steny
Nikdo z lidí je neslyší
On napjaté má všechny svaly,
Ona odhaluje duši.

Jedno tělo rozpojí se,
Dvě těla jsou andělská
Na obloze milují se
Zem je pro ně nelidská….

mluvené paradoxy?

Proč se rybím prstům říká rybí prsty? Ryba nemá prsty... ani nic, co by tak vypadalo. Dokonce to, co prodávají v obchodech ani nevypadá jako prsty. Měli by to upravit, ten název. Třeba "rybí kousky" "rybí kvádry" nebo něco jinak podivně znějícího. Nic nemůže být horší než rybí prsty...
A věděli jste, že motýl anglicky (butterfly) je ve volném překladu něco jako létající máslo? Prodávají v Anglii máslo a je na něm motýlek? Lítali kolem krav, které se dojily na máslo, motýli? nebo ti motýli lítali kolem kádí, kde se máslo to... tento... ale koho to slovo zajímá :) Mě jenom zajímá, jak to vzniklo...
A taky chci ještě říct, že záchod je vlastně taky židle. Děláte na něm spoustu věcí, jako na normální židli... Někdo na něm čte, někdo luští sudoku a ti největší fajšmekři tam můžou i večeřet.Štěňata na záchody nechodí, některá nechutná štěňata odtamtud jen pijí (osobně bych to asi nezkoušelo...), ale myslím, že to tak nějak bude fungovat..
pac a olíz ;) HAF!

Štěně

Tak jo, proč je zrovna tohle štěněčí blog? protože jsem štěně... Malé milé a roztomilé štěně. Mám smutný i veselý psí pohled a dokážu si tím všechny získat...Každý mi věří. Jsem naivní a přesto nejsilnější ze všech. Umím všechno a zárověň nic. Jenomže to má i své nevýhody. Když každý udělá to, co zrovna chcete jenom proto, že se na něj umíte podívat, může to být lehce zneužitelné... obzvlášť, když o tom víte. Takže i když chcete být hodní, nejde to. Jsem zlobivé štěně, které má dostat přes čumák hned, jakmile zkusí svůj "milý" pohled! A ne, že tohle štěně najednou všichni pohladí a podrbou za ušima. Štěně nemůže být vyčurané, musí poslouchat. A to já neumím. jsem zlobivé štěně, které se ale vždycky vrátí ke svému pánu. I když už chtělo pelíšek i hračky jinde, vždycky si dá raději samo přes čenich - moc velkou a těžkou packou!

Tak pac a pusu - teda, štěně nemůže dát pusu... to může jen olíznout... takže... Pac a olíz ;) HAF!

Svíce

Jako horký vosk
dokážeš mě popálit.
Přitisknout se na mou kůži
a nepustit se – až za studena.
Až umřeš, pustíš se mne
a já nevím, jestli budu chtít.
Budu hledat jiný vosk,
který bude kolem mne tát
pokaždé, když já se rozhořím.
Rozhořím jako žhnoucí svíce,
která svůj vosk ještě má.
Hořím, dokud nedohořím,
pak může zůstat jenom on.
On, ten zchladlý vosk,
který vydržel i přesto,
že já jsem už zmizela.
Já jako hořící knot,
který všude má svůj konec.
Jenže vosk bez knotu,
to už není svíce.
Je to jen kus zbytečné hmoty,
která stejně zmizí v koši.
V koši, kde se hromadí
každý zchladlý vosk.
Každý, který ztratil svůj
hořící knot.
Nevrátíš to.
Pro mne už jsi zchladl.
Já však ještě nedohořela.
Stále hledám svůj nový vosk.
Vosk, který bude kolem mne tát

pokaždé, když já se rozhořím.

jedna otázka

Kdo jsem? Nikdo si nemůže být jistý tím, kdo je, protože nikdo nezná cesty osudu, které jsou nevyzpytatelné. Vždy se může najít něco, co změní celou podstatu vašeho života a také může změnit vás. Nebo je také možné, že jenom najdete své pravé já v sobě, tak jako já a v podstatě se ve vašem životě nezmění ani jedna jediná věc, stačí na to pár slov a minut. Tak kdo tedy jsem?? „Já!“ To můžu říci, až si tím budu stoprocentně jistá. Teď v této chvíli mi ještě pár procent zbývá. Přemýšlet o svém pravém já, které vidím opravdu jen já sama je velice náročné. Já jsem ještě dítě, ale jsem si teď o něco jistější v tom kdo opravdu jsem. Ještě pořád jsem sice ten cvrček v bublině vlastního myšlení a fantazie, ze které nelze ven, ale stěny této bubliny jsou pořád tenčí a tenčí, až jednoho dne prasknou a já budu volná! Už se ale nebojím více se prosadit, čehož jsem se, až do chvíle ukázání mého pravého já, bála. Jsem člověk. Konečně jsem si tímto tvrzením jistější a jistější. Pořád mám plnou hlavu myšlenek týkajících se lidí okolo mě, ale teď je dokážu z hlavy vypudit ven a snažím se nepouštět je zpět. Myslíš si, že víš, kdo jsi a že tohle je blbost? Tak to si opravdu jenom myslíš! Všichni lidé nejsou stejní! Jeden pozná třeba za 20 let své pravé já, někdo jej pozná za 14 let a někdo své já nenajde za celý svůj život. Emoce jsou strašná věc. Nebo úžasná věc. Někdy člověka rozpláčou smutkem, vztekem, jindy radostí a někdy jen tak, z přemýšlení nad sebou samým. Teď bych mohla říct, že na otázku: „Kdo jsi?“ se dá odpovědět pouze jedním slovem : „Já!“ Ale i přesto si tím nikdo není jistý!