Žiju. No, vlastně, žil jsem. Nevím, jak se to stalo, ale umřel jsem. Zrovna před chvílí. Přitom na mě všichni mluví. Vnímají mé tělo. Myslí si, že jim odpovím. Ale ne, já nechci. Jsem mrtvý. Alespoň pro mě ano. A to jsem si říkal, že mě se to nemůže stát. Stalo. Všechno začalo tak dávno…
- „Čáu! Pojeď se mnou. Mám pro tebe prácičku. Dobře placená. Ale musíš si pohnout.“
Ano. Takhle vypadal začátek mého konce. Oblékl jsem se
a sedl do naleštěného Mustangu. Ta cedule, značící zákaz vstupu, ohlašovala ten můj konec. Nedošlo mi to. Aniž bych něco tušil, vystoupil jsem. Dotáhli mě do stodoly bez oken, bez dveří, jen vrata byla jakoby vybouraná. Uprostřed se odehrávala scéna jako vystřižená z thrilleru. Židle, muž k ní připoutaný, chlápek s pistolí nad ním. Chlápek s pistolí proti mně. Krok zpět znamenal kulku v hlavě. Necouvám, ale otázky“Proč?“, „Co tady budu dělat??“ a jiné mi v hlavě šrotovaly jako kombajn. Ano, tak hlasitě křičely zvláštní hlasy tyhle otázky, že se až divím, že jsem je nevykřikl nahlas jako malé dítě. Pravděpodobně uměli číst myšlenky.
