Jako pták

Když nevidíš na konec cesty,
když život zdá se zbytečný,
když nikdo jiný než ty,
jinou krásu nevidí…

Je tu pořád papír, tužka,
věrní společníci tví,
aby zachytila, tvá služka,
city víc, než poctivý.

Nikdo Tě nikdy neokrade
o to, co v srdci nosíš.
Nenech si vzít vzpomínky staré
jen ty je vidět smíš.

Nenechávej nikoho
zavrtat se pod kůži.
Pak už toho někoho
tvá slova smutku netíží.

Ví, co tobě ublíží,
ví, co tebe zraňuje,
ví, kdy se má přiblížit,
ví, jak toho využije.

Ty pak nemáš obranu
jako ses dřív bránila.
Nepouštěj je za bránu
své duše, kterous málem ztratila.

Když přece jen se někomu
podaří Tě přelstít, zničit
nevěř potom tomu jednomu,
že dokáže na nohy Tě vztyčit.

Ať už jakkoli miluješ,
nepodléhej nikdy tomu.
Zjistíš pak, že lituješ,
žes srdce dala jemu…

Sice nechtěl srdce tvé
krutě zlomit vedví,
naneštěstí pro tebe,
vetnul do něj střep ostrý.

Střep má podobu jeho tváře
a také jeho hlas a duši.
To, že Tě k sobě silně váže
neví, neví, že tě dusí.

Odprosti se, volně dýchej,
zasloužíš si volný vzduch.
Radostí nad svobodou juchej,
je to tvoje zásluha, tvůj volný duch.

Je to konečně tady,
jsi volná jako pták,
letíš z výšky dolů - tady.
tady, kde je strmý spád.

A konec. Poslední dech
ten ti nikdo nevezme.
Jméno jeho, poslední vzdech.
Příroda vládu nad tebou převezme...