...

Na prahu bezedné studny

sleduji daleké pastviny.

Sedím na hraně dřevěné bedny

a chci skončit život jediný.

Studna, voda v ní i vše kolem

zrcadlí mou zkaženou povahu,

skočit a začít s věčným lovem

- jen na to sebrat odvahu...

Anděla, co zachránil mě prve

zradila jsem a zničila.

Teď chci se zbavit své krve

abych se viny zbavila?

A srdce puká mi víc a víc,

když vzpomenu si dlouze na ně.

Bylo jich snad na tisíc,

co vztahovali ke mě dlaně.

Chtěli mou pomoc, spásu,

já svá křídla skládala.

Využívala jsem svou krásu

a duše jejich drásala.

Jeden, co polámal mi křídla první,

teď pomoci chce a žadoní.

Mé uši nevnímají, že jak kočka vrní,

jsem raněná. Hluchá. Imunní.

Má křídla jiný anděl spravil,

ale mám z toho trochu strach.

Jenom se mnou se opravdu bavil

a já rozpadla se v prach.

Zmizela jsem, rozprášila, nemůžu dál žít,

každý kousek mého těla

ulpěl na tom tvém, na křídlech.

Budu s tebou jak dlouho budeš chtít.

Budu křehká, jak jsem chtěla,

budu s tebou, na tvých křídlech...