Desperado...

nejhorší pocit je ten, když přesně cítíte, jak puká srdce. Přímo to, které je hluboko ukryto ve vašem hrudníku. Puká a s obrovskou silou tuhle bolest šíří dál do celého těla. Potom ten zvuk uslyšíte. Je to příšerný křupavý zvuk... jako byste pomalu tříštili led v obrovské mramorové prázdné hale. Ten zvuk se zarývá do uší a zrychluje dech... Puklé srdce ztrácí sílu a snaží se pumpovat víc a víc. Snaží se, aby mohly fungovat alespoň poslední jeho zbytečky, které jsou schopné fungovat. Dech se zatají a před očima se náhle objeví pouze ošklivá černá šmouha. Ta šmouha neznamená nic dobrého, ale je vám to fuk. Je ten zvuk a ta bolest... A neutuchající pocit zbytečnosti a nevědomosti. Nevědomosti o tom, proč se něco takového stalo, co jste zapřičinili, co můžete, popř. jste mohli, udělat lépe. Co jsem sakra udělala udělala špatně? V tuto chvíli mi nikdo neřekne, že já jsem udělala to a to... Slzy v očích jsou pro to silným argumentem, aby to nikdo neříkal... Ale později... vyplave vše na povrch. Já jsem slíbila, že to rozhodnutí, ať bude jakékoli, budu respektovat. Já ho také respektuji, ale nechci. Celé mé tělo se proti tomu brání a protestuje! Tak silně a mocně, že samo od sebe křičí. Mé tělo se bouří proti mě... Mé tělo se chce plazit po kolenou a škemrat a můj mozek už není schopen tohle ukočírovat... Mé tělo chce všechno skončit, ale zároveň nic neopustit a mozek už tenhle nápor nezvládá. Mé tělo se rozpadá stejně jako pukající srdce, které se tříští na miliony a miliony kousíčků, které už nikdo nevrátí zpátky. A tyhle malinkatý kousíčky se dostávají do krve a více než kdy jindy mě prostupuje něco strašně silného. Jo, vy byste to nazvali láska... Já to nazývám naprostou maniakální touhou po někom, koho strašně, až bláznivě miluji. Ale nechci být taková. Neumím být kamenná, ale nechci být hysterická...  Jediné po čem toužím a co vážně chci, je říct: "Vrať se mi!" A mít zase pravdu...