A když slyším větu: "Co je štěstí?" odpovídám si: "To, co prožívám." Je možné milovat dva lidi. Dva naprosto odlišné, ničím se nepodobající lidi. A ti mají přesto jednu společnou věc - mě. Jeden mě beznadějně miloval. Věřila jsem tomu. A nepředstavovala si, že by to někdy mohlo být jinak. Nevěřila jsem v nic víc než v náš vztah. A ostatní zjevně taky. Byl mým vším. Nikdo tehdy neexistoval navíc. Moje srdce mu patřilo. Potom on to srdce vzal a rozbil. Na moc kousíčků. Některé části rozdrtil na prach a odnesl si ho skrytý hluboko kdesi, kam ani sám neviděl. Zbytek srdce mi nasypal do misky a nechal ostatním, aby z toho zpátky tvarovali, co už se opravit nedalo.
Jak tonoucí se stébla chytá, i já jssem hledala někoho, kdo slepí zpátky tu ledově chladnou tříšť. Zmrzla krev a ledové ostří se zaoblilo. Pevně padnoucí kousky se otupily natolik, že už nedrží pospolu tak těsně. Objevilo se jich pár, kteří dokázali vzít několik těch tupých malých věciček z misky, trochu je naostřili a já jsem věřila, nebo spíš doufala, že je vše spraveno. Jenomže jim se podařilo různými způsoby znovu tu křehkou strukturu rozmlátit. Ale neodnášeli tu drť s sebou. Nechali ji tak. Jen něco poupravili. Pak přišel předposlední, který chtěl všechno spravit. Už, už se mu dařilo slepovat kousek po kousku a opravit skoro půlku toho rozdrceného srdce. Najednou ho to ale přestalo bavit a celé své dílo taky rozšlapal. Bolelo to. To, co si mohl odnést s sebou, nechal tak, aby se to mohlo pomalu zabodávat znovu a znovu do různých částí těla. Abych tu bolest nějak přežila, nebo spíš přehlušilam začala jsem pátrat od jedince k jedinci. Bylo fajn, užívat si. Bylo fajn vidět, jak se někomu líbím. Uvědomovala jsem si najednou to, že jsem asi fakt hezká. Jo, předtím mi to nedocházelo. Nikdo mi to moc neříkal, anebo mi to spíš bylo úplně jedno. Našli se i tací, kteří si našli jednu věc, která se jim líbila, ale tu chtěli vidět častěji a pořád znova. To tu bolest umlčovalo. Na chvilku. A pak, ve chvílích, kdy jsem si myslela, že jsem našla někoho dokonalého (který si právě oblíbil tu jednu věc), jsem poznala jiného. Znala jsem ho už dřív, ale neuvažovala jsem nad ním vůbec. Byl to kamarád toho, kvůli kterému jsem se chovala tak "lehce". Prakticky mě ale "ukecal", abychom to spolu zkusili. A já jsem kývla. V tu chvíli jsem si myslela, že je to jenom takové to umlčování bolesti, že to zase jenom na chvilku pomůže. Nebrala jsem to vážně. Byl to přece jenom pokus. Ani jsem neuvažovala nad tím, že by to mohlo trvat déle než měsíc. A pak...
Začql pomalu, opatrně, jakoby věděl, jak to bolí, brát do rukou ty malé kousíčky roznesené po mém těle.
