Další den...

Další den, kdy sedím doma sama. Nikam nemůžu jít, protože nemám nikoho, kdy by byl tak blízko, aby šel kdykoli já potřebuju... Nemám milé sousedy, kteří přijdou na kafe pokecat, nemám nikoho ze školy, kdo by mi mohl přijet zvednout náladu... všichni kolem mě už jsou taky zadaní a někde na akci a tak si tu budu sedět sama.

   Budu čučet do země, pojídat všechno, co mi přijde pod ruku, plakat nad svým údělem na dnešní večer a čekat, jestli se mi můj miláček ozve, nebo ne. Pokud ne, budu si tady sedět jako největší troska a jediné, na co se vzmůžu, bude sezení u televize a pláč... Jo, plakat mě asi baví, nebo nevím.

   Prostě v takovýhle chvílích si připadám zbytečná a sama na světě. Díky, že mám aspoň pár lidí kolem sebe, kteří mi někdy dodají jiný pocit... Jenomže mě více lidí utvrzuje v tom, že jediné, na co jsem dobrá a co mi jde, je sedět v koutě, poslouchat a pak uklidit všechno... Nic neříkat, jen tak sedět a koukat do země... Odepisovat... nic nevymýšlet... Jen tak sedět...

Asi jdu jen tak sedět a koukat do papírů a budu se tvářit jako pilná studentka...
Pac a olíz ;) HAF!

A mám zase pravdu... aspoň malinkou...

Svět není fér. Vždycky jsem si myslela, že existuje jakási nadpozemská spravedlnost. Ne ve smyslu, hodným pomáhá a zlé trestá... Mě stačilo věřit, že celý život nemůžu mít posraný. Jednou se mi přece něco velkého musí podařit. Ale byla jsem na omylu. Obřím, ošklivém omylu. Svět není ani trochu fér. Ti zlí, ty svině, ti, kteří ví, jak koho potopit a jak komu vlézt do prdele, to mají na světě mnohem lepší než ti, kteří jsou hodní... Ten nesmysl s karmou je čiročirá blbost! nefunguje to! Není vůbec pravda, že když ty nepřeješ a neuděláš někomu něco zlého, tak se ani nic zlého nestane tobě... Já jsem nikomu nic zlého neudělala a stejně se mi život začíná zase srát...  nic se mi nechce povést a když už se něco tváří fakt nadějně a děláte si představy o tom, jaké to bude, přijde obrovská rána! Z čista jasna se ozve veliké PRÁSK! a vy ležíte na zemi. Popravdě, vstávání už mě nebaví... Bolí z toho nohy a záda... A taky je to dost nepříjemné. Ty kopance a rány už jsou na mém těle poznat - tedy, žádné fyzické poškození, to ne! Jen psychické otlačeniny a modřiny, které začínám poznávat a to i přesto, že se snažím pořád tvářit jako ten velký smíšek, jak mě všichni znali... Nejde to. Jo, pořád mě baví smích, ale už to není to, co to bylo kdysi. Nespoutané záchvaty, které se mě držely celý den a byly upřímné se dnes pomalu ale jistě přeměňují na pomalý spád smíchu, který otřásá tělem, zatímco uvnitř se chce brečet... Ze všeho. A z čehokoli. Vybírám si vtipné pasáže mého života, ale protože jich je ukrutánsky málo, nezbývá mi nic jiného, než se opakovat... Prakticky říkám pořád to samé. Dokonce jsem na tom někdy tak špatně, že nudím sama sebe. A svět se mi zase začíná srát....
Pac a olíz ;) HAF!