ten jeden!!!

Už zase jsem ho potkala... Dneska! Dostala jsem drobný záchvat smíchu a snažila se věnovat rozečtené knížce, ale on se na mě zase díval... dokonce nakláněl hlavu mezi lidmi, aby mě viděl... a dělila nás pouze ulička... a málem si ke mě sedl! Jestli ho uvidím i příští týden, tak už si ke mě asi vážně sedne, ale já ho nechci poznat. nechci vědět, jak se jmenuje, pokazil by to tajemno a třeba má ošklivý hlas... Je prostě zahalený v masce a přesto každý ví, jak vypadá :) A navíc mám svého Berňáka a ten je důležitější než tenhle "Kafkočítal"

Pac a olíz ;) HAF!

jedna taková, malá...

Nejhorší pocit je, když chcete napsat něco duchaplného a fakt dobrého, s dobrým dějem a nakonec vás nic nenapadne. Chtěla bych se ponořit do nenávratna a hledat něco, co by mi pomohlo. Něco, co nedokáže najít nikdo jiný. Něco, co je ukryté, velice dobře, někde tam vzadu v mé hlavě. Chtěla bych vydolovat z té malé lebky a ještě menšího mozku protkaného miliardou nervových spojů něco, co nevydoluje každý. Jenomže jediné, co umím, je sedět v autobuse, koukat z okna a říkat si: "Týjo, takhle by mohl vypadat nějaký klip... Nebo bych ho trochu upravila... nebo by tam mohla nějaká holka přehopsat přes cestu.." a usnout.
A nebo taky můžu sedět doma a přemýšlet, co jsem měla udělat líp, abych zařídila všechno, co jsem musela. Jsem jenom hloupá hadrová panenka, kterou někdo dal do pračky a ona se ještě víc smrskla. Jenom hadrová panenka, která sebou nehává mávat všemi směry a nikdy neudělá správnou věc....
Ale vlastně jsem pořád štěně... A tím zůstanu :) Pac a olíz ;) HAF!