Každý to určitě zná... Nastoupíš do autobusu a kousek od tebe stojí někdo, koho znáš. Není to přítel, ale znáš ho. V takovém případě se snažíš buď nekoukat tím směrem, nebo tam koukáš s pocitem, že se na tebe ten člověk za chvíli podívá. Když nastane tento okamžik, mile (až nepřirozeně mile) se usměješ a kývneš hlavou. "Ahoj" zazní do vzduchoprázdna a téměř bez zvuku. Ona známá osoba ti odpoví a pak se vrátíte zpátky ke svým věcem, jako byste se vlastně vůbec neznali. Pro mě je to zvláštní pocit, nevím, jestli se potom mám na toho člověka podívat znovu a jen se jako by nic usmát znovu, nebo ignorovat celý svět. Někdy se neumím sama rozhodnout a tak se jakoby koukám do prostoru a usmívám se jako magor. Možná, že tak i vypadám, v tu chvílí bezdůvodného se tlemění. Ale pak mě to přestane bavit a vrátím se k ignoraci lidí kolem sebe. Někdy zapomenu, že jsem v autobuse a pak usnu. Nejhorší je, že se třeba usmívám i ze spánku a to potom přesvědčím lidi kolem sebe o tom, že jsem opravdový magor.
To co mě ale baví nejvíc je něco úplně jiného. Vím o sobě, že nejsem královna krásy, ale někdy si to prostě neumím připustit (jo, jsem debil). Ráda potkávám pěkné lidi. Především mužského pohlaví (kdo by to byl řek'?). Chtěla bych jen upozornit na to, žepro mě není výraz "pěkné lidi" takový, jako pro ostatní. Pro mě je pěkný člověk hlavně a především něčím zajímavý. Je to nevysvětlitelný pocit, když přijdu na zastávku, kde stojí nějaký moc pěkný kluk, a já se jen tak letmou kouknu na jeho oči. Čekám, jestli se koukne taky. Většnou to vyjde... A já potom sedím, jako by nic, a každou chvíli se jenom tak jakoo otočím a pozoruju, jestli tam ještě pořád stojí... Když odjíždí jiným autobusem, vždycky mě potěší (A ano, usmívám se), když se ten kluk dívá z okna a kouká na mě. Je to možná proto, že si myslí, že jsem cvok, ale pokaždé se na mě usměje zpátky :) A včera, když jsem jela ze školy, jsem na zastávce potkala hned dva krásné kluky. Jeden byl temně démonický, ale stál moc daleko ode mě. A navíc jsem na něj tlemila jako pako. Ten zmizel v autobusu a věnoval se svému kamarádovi. Ale byl tak démonicky krásný... Potom přišel na zastávku docela obyčejný blonďák. Připomínal mi ale tolik mých kamarádů, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Navíc byl celkem sympatický a tak nějak "ležérně" oblečený (nesnáším ten pojem, ale on takový byl). Pak nastoupil do stejného autobusu a koukal na mě (v tu chvíli jsem litovala, že jedu jen dvě zastávky, protože ten autobus nejel až ke mě domů). Byla jsem tak rozhozená, že jsem si ani nečetla :D Najednou autobus přijel k zastávce a já musela, chtě nechtě, vystoupit. Když jsem si sedla na lavičku a koukla vedle sebe, on tam stál! Asi jsem v tu chvíli vypadala jako úchyl, ale nemohla jsem si pomoct. Začal číst Kafku a já se rozhodla vypadat taky inteligentně a vytáhla tu svou knihu. Nezapomínala jsem ho sledovat, ale kniha je tak dobrá, že jsem na něj zapomněla. Když mi přijel autobus, tak jsem se jen tak náhodou otočila na tašku a on stál úplnou náhodou stejným směrem. Nastoupila jsem sama, ale snažila jsem se koukat z okna. Jaké bylo moje překvapení, když jsem koukla z okna a snažila se nesmát a on koukal s úsměvem do toho okna a mě přímo do očí. Začala jsem se smát a on se usmál taky. Pak motor autobusu zabral a onen "Kafkočítal" zmizel z dohledu. Škoda.
A jen tak mimochodem, já s nimi neflirtuju, jen na ně zírám :D
Tak jo, mizím... Pac a olíz;) HAF!
