Tos řekl moc hezky...

Není zvykem, že bych tady dávala cizí slova... Natož cizí rozhovory... Ale tohle si to zaslouží... řekla bych...
Byl to rozhovor s klukem, který je fajn... moc fajn, dobře se s ním povídá....


Bet
mě čeká pouze zvukotěsná hradba polštářů...
ale ponořím si do ní hlavu a budu se tvářit, že jsem zmizela....někdy bych vážně, vážně chtěla zažít na den zažít pocit, že jsem zmizela...
zajímalo by mě, jestli by si toho vůbec někdo všiml...

Kamarád
tobě chybí zpřízněná duše viď?
někdo, kdo by měl náležitou starost
a přepečlivě by tě choval a chránil
nějaký orel, kterému bys mohla pod křídlo a zabořit hlavu do peří,
který by naslouchal

Bet
spíš někdo, kdo by mi alespoň jednou připomněl, že nejsem jenom holka, kterou jednou potkáš a už o ní nevíš...a taky někdo, komu bych mohla napsat, že jsem v pořádku někam dojela a nebyla to zrovna moje maminka...

.!.

Umět psát, resp. vyjádřit své myšlenky v psaném slově, je nesmírně náročné... a přesto se o to spousta lidí snaží...A já bych chtěla napsat plnohodnotnou básnickou sbírku... Nebo s takhle nějak proslavit... Ale je to těžké... Svět nám nedává příležitost dělat to, co bychom chtěli..

I don't wanna be a bitch...

Připadala jsem si, jako by mě někdo vyměnil... A taky že vyměnil! I když nevím kdo, začíná mě vracet zpátky... Začíná mi vracet moji tulivost... Chybí mi usínat vedle někoho, kdo mě opravdu chce obejmout, kdo mě objímá a kdo mě zahřívá svým tělem... Kdo se na mě ráno usměje a řekne "Dobré ráno" a o kom budu vědět, že za ním můžu přijít a nechat se obejmout... Nechci, aby to byl kamarád... Chci se znovu zamilovat...Ten pocit je tak nádherný, že ho chci znovu zažít... Potřebuji ho znovu zažít...
HAF! Pac a olíz ;)

Kde je štěně?

Někdo mě vyměnil. Rozverné štěně pobíhající mezi lidmi a bavící se s každým, chce ležet doma na posteli, ale vlastně nechce. Chtěla bych jít ven a procházet se, jako jsem to dělávala pořád. Ale nechce se mi. Nechce se mi ani sedět doma a učit se (což mě na vysoké taky hodně bavilo). Nechce se mi už ani jít na ten pitomý balkón a zapálit si cigáro. Uklizeno mám. Nachystáno všechno mám. Proč se mi nic nechce? Proč mám pocit takového jakéhosi vnitřního "vykradení"? Já jsem se odcizila sama sobě. Už to ani trošku nejsem já. Tak moc jsem se snažila zalíbit všem, až se nakonec nelíbím ani sama sobě. Je mi ze sebe samotné špatně. Jsem prázdná schránka snažící se zaujmout lidi kolem a tvrdím, že je mi názor ostatních ukradený. Není, absolutně není. Až moc chci vypadat tak, aby mě někteří chtěli jen pro sebe... A čím víc takových je, tím lepší pocit mám. FUJ...
argh! HAF! A pac a olíz ;) <- pitomej smajlík :-/

Tak tohle neee :D

Zažila jsem nejšílenější víkend svého života... Potkala jsem se s několika nejoblíbenějšími lidmi... A taky jsem byla dojebána slečnou, která ví, na co ustavičně myslím... A taky jsem byla potěšena jejím bráchou... Hlavně jsem ale překonala sama sebe. Konečně. Já jsem totiž konečně šla na wake! TAK! A projela jsem dva sloupy. Po dvou hodinách pádů do vody na startu. A u třetího sloupu jsem spadla. A měla jsem radost. A udělala jsem to kvůli tobě... Bunny... Hlavně teda pořád s tím pitomým vědomím toho, že když se "nebudu snažit",tak mám šanci... získat zpět něco, co je tak dokonalé... Získat zpět toho, který mě tak dokonale uchvátil... A kterého jsem si vážně chtěla vzít...
Pac a olíz ;) HAF!

to je trochu nefér

Je nefér najít člověka, který je dokonalý, ale víte, že by to neklapalo... Je totiž nefér ztratit člověka, kterého celým srdcem milujete a ono to nepřestává a nepřestává bolet. Je nefér, když chcete, aby se něco stalo a ten člověk je pod vlivem někoho jiného. Přejete si, aby to bylo lepší, aby vám už nikdo nekradl kousky z vás, jenomže ony se ty původně roztříštěné kousky, které ten, co vás opustil, slepily zpátky až moc pevně a teď se trhají na ještě menší a menší dílečky. Ty odlétávají z vašeho těla pomalounku, bolestivě... Míří jedním směrem a ten směr je jasně daný - ON.  Ten, který mě vytáhl z jámy, do které jsem se uzavírala a nepomáhalo nic... ON byl ten, který mi stál za úplně celý můj život... ON byl ten, který mě vrátil tam, odkud jsem přišla... On...

chudák štěně...

přesně tak...

Alone...

Neumím být sama... ale tím, že nechci být sama, si od sebe jiné odháním, protože oni zase nemohou být se mnou...

šílená budoucnost..

Měla bych se učit... Je to těžké učivo a já ho musím zvládnout, ale nechce se mi, jak překvapivé.. 

Rozčiluju se nad tím, že bydlím tam, kde bydlím, že dělám trochu služku, trochu poskoka, trochu "debila pro všechno", ale vzepřít se je marné... A nevím, co udělat dřív, jestli jednu nebo druhou práci, jestli školu nebo budovat vlastní výmysly... 

Začínám pochybovat o tom, že existuje vůbec chvíle takového toho perfektního blaha... Jak si vlastně představujete své blaho? Já mám celkem jasnou představu...

Jsem v garáži a pomáhám svému příteli, možná manželovi, s opravou nějakého vozítka... ať už s opravou auta, motorky nebo čtyřkolky... Jsem v modrých montérkách, s úsměvem na rtu podávám další a další klíče s různými klíči, sem tam podržím ve svých ladných rukách nějakou tu ušpiněnou část motoru a s nadšením ji podávám zpátky... pak se umyju... vysvléknu montérky a zajdu si do sprchy... nakonec si vezmu svůj oblíbený plyšový župan a pantofle, vlasy sepnu jen tak vzadu na hlavě a s velkým hrnkem kávy a brýlemi na nose se usadím na balkóně nasměrovaném směrem na jih.... Potom přisunu malý stolík, na kterém je štos papírů - nové články do novin - a červená propiska... Pohodlně se usadím a začnu číst. Opravuji drobné chybky, které vznikají přehlédnutím, ale i horší gramatické chyby, které vznikly především nevědomostí autora.

Jo, přesně tohle by měla být má budoucnost. V klidu, bez stresu... V pohodlí plyšového župánku s předoucí kočkou vedle nohou... Ať už jsem velká, Ježíšku...

HAF! Pac a olíz ;)

i krátké chvíle téměř dokonalého štěstí stojí za měsíce utrpení...

co teď, sakra?

Doufej v to nejlepší, počítej s tím nejhorším... Jo, tohle mě kdysi naučila jedna kamarádka a já myslela, že je to prakticky nejlepší taktika, jak přežít všechno... Ale ať už si myslíte jak moc chcete, že jste na to nejhorší připraveni, vždycky nastane ta chvíle, že to nejhorší přijde a vy se zhroutíte. Ovšem, nemůžete se zhroutit úplně, protože jsou tady lidé, které to prakticky nezajímá a vy se musíte tvářit, že svět je v naprostém pořádku, že jim chcete pomoci a že bude určitě všechno lepší než je teď.. Takhle jim lhát... Nevěřím tomu sama a ostatním to cpu.

Když se mi rozezvoní telefon, málem se přerazím, jen abych si přečetla zprávu, která ani není od toho, od koho bych chtěla. Těžká rána přichází prakticky s každou další vibrací mobilu... Ne! Uklidni se! Nemůžeš mít všechno! Nejsi na to dost dobrá... jenom pěkný ksichtík ti nepomůže k tomu, abys měla vztah, připadající ti jako dokonalost sama...Není mi určeno najít si ten správně padnoucí kámen ke svým základům pro všechno a hlavně tam ten kámen udržet... I když byl téměř dokonale padnoucí a mohl na něm stát téměř celý můj svět... Přesto, že potřebuji takovýto kámen k tomu, abych mohla vůbec existovat, asi ho nikdy nenajdu na dost dlouho... Měla jsem tak málo času a dokázala jsem jsem si vystavět vzdušné zámky... Hloupá, malá holka...

Nechci se vzdát, ale nemůžu bojovat. Je to předem prohraná bitva... A to jsem se nikdy nevzdávala...

...

Na prahu bezedné studny

sleduji daleké pastviny.

Sedím na hraně dřevěné bedny

a chci skončit život jediný.

Studna, voda v ní i vše kolem

zrcadlí mou zkaženou povahu,

skočit a začít s věčným lovem

- jen na to sebrat odvahu...

Anděla, co zachránil mě prve

zradila jsem a zničila.

Teď chci se zbavit své krve

abych se viny zbavila?

A srdce puká mi víc a víc,

když vzpomenu si dlouze na ně.

Bylo jich snad na tisíc,

co vztahovali ke mě dlaně.

Chtěli mou pomoc, spásu,

já svá křídla skládala.

Využívala jsem svou krásu

a duše jejich drásala.

Jeden, co polámal mi křídla první,

teď pomoci chce a žadoní.

Mé uši nevnímají, že jak kočka vrní,

jsem raněná. Hluchá. Imunní.

Má křídla jiný anděl spravil,

ale mám z toho trochu strach.

Jenom se mnou se opravdu bavil

a já rozpadla se v prach.

Zmizela jsem, rozprášila, nemůžu dál žít,

každý kousek mého těla

ulpěl na tom tvém, na křídlech.

Budu s tebou jak dlouho budeš chtít.

Budu křehká, jak jsem chtěla,

budu s tebou, na tvých křídlech...

a jo!!... myslím :)

Nejhezčí zjištění je to, o kterém si myslíte, že přijde, ale nevíte kdy... Ono se pak tohle zjištění objeví náhle a nečekaně a vy máte radost... Nečekanou, nepřekonatelnou, úžasnou.. Tohle zjištění, které jsem potkala nečekaně já, bylo o tom, že svět vlastně není tak ošklivý, jak jsem si myslela, že svět je fajn, hodně radostný, milý a příjemný. Vlastně vždycky stojí za to žít, protože bych se nikdy nedozvěděla, jak by to doopravdy dopadlo...

Kdybych uvěřila všemu, co si myslím, nebo si to v určitých chvílích chci myslet, tak bych zmizela a rozplynula se. Nejde věřit všemu... Tedy téměř nejde. Já se snažila uvěřit v Happy endy, ale vždycky mi v tom něco bránilo. Pak jsem se najednou ocitla před někým, kdo mi ukázal, že happy end existuje, tedy, když není na konci, tak uprostřed se nějaké happy najde a potěší i to nejrozdrásanější srdce, které má pocit, že ho spolkne černá díra.

Existuje někdo, kdo je dokonalý. Má hlas, který člověk potřebuje slyšet před spaním, aby se cítil bezpečně. Má všechno o čem může kdokoli jiný snít... Má srdce a má i možnost to srdce ukázat a má dokonce schopnost to srdce někomu dát i když ne v celé jeho kráse. Má schopnost oživit i zdánlivě mrtvá místa duše...

Měl schopnost vdechnout malé holce život. A chce ten život udržet... A kromě toho všeho...Má taky mě :)

...or crying...

Black hole

  Jediná jistota, kterou jsem na tomhle světě měla, se rozplynula. Pohádkový svět malé holky se rozsypal.

 Byl to domeček. Docela malinkatý, ale útulný a celý zařízený. Měl pevné základy. Základy, pro rodinu, kterou jsem nikdy neměla. V těchto základech bylo plno tajemství, které jsme znali jen my dva. Tajemství o vzniku, různých malých úchylkách, které mají všichni, ale nikde se o nich nemluví. Zákoutí těchto základů malého domečku by nechtěl nikdo vidět a ani znát. 

Jednoho dne jsi ale přišel a nejdůležitější ze základních kamenů sis odnesl pryč a nabídl k pronájmu. Po tomto kameni zůstala uprostřed domečku rychlerostoucí černá díra. Tahle černá díra začala požírat všechno, co bylo vystavěno kolem ní. Začala vtahovat nakreslené a potom i skoro koupené svatební šaty, sežrala děti, snědla jednu i druhou garáž i s oběma auty uvnitř. Spolkla domácí mazlíčky i dům s vybavením. Jako malinu potom slupla i byt, kde jsem si tohle hnízdečko budoucího života budovala.

Začala polykat rodinné vztahy a nakonec došla až ke mě. Sežrala mi upřímný úsměv ze rtů, pohltila radost a jiskry v očích, pomalu si dávala záležet na vychutnání naděje a teď... Teď se ta mrcha rozhodla, že se pustí do mého srdce. Někde uprostřed mého těla se začíná rvát na povrch. Začíná ukusovat z mé  lásky a kouše a kouše do ní víc a víc...

  Tahle černá díra se dá zastavit pouze stejným základním kamenem, ale takový už nikdy nebude. Je jenom jeden. Největší a nejdůležitější ze všech v mém životě. Jen tenhle kámen má hrany zbroušené přesně podle ostatních kolem. A jen tenhle kámen mi umí pomoci.

  Kdybych se uměla chovat prodejně, tak bych si našla někoho, kdo by se nechal využívat. Ale onen důležitý šutr zase zbrousil hrany těch kamínků vedle sebe... Hrany jsou tupé a už vůbec nejsou ostré, jak bývaly kdysi.

  Jakmile se teď objeví někdo, kdo by mi nabídl chybějící článek mých základů pro nový domeček budoucího života, má černá díra uprostřed břicha by ho spolkla a vyplivla jen ohlodané kostičky všeho, co by mi byl ochoten dát...

  Jsem černá díra, která si přeje pohlazení a usínání v jeho náručí, aby mohla zaniknout...

  Jsem černá díra toužící po objetí i za cenu vyvrhnutí zbytků...

  Jsem černá díra prosící na kolenou o pomoc...

Proč???

Výběr špatně mířených slov a taky debilních slibů, to mi vždycky šlo... To, že jsem hloupě provolávala nějaké výkřiky a pak se je snažila vzít zpět mě asi stále neopustilo... Proč jsem tak blbá? Ne, nejsem blbá, jsem jenom moc impulzivní. Dalo by se říct...

Snažím se vždycky něco udělat správně, pak je to špatně... A když to udělám naopak, tak je to taky špatně, ale já už nevím.

Být promiskuitní je v dnešním světě strašně jednoduché pro někoho, kdo na to má... "Mít na to" znamená vypadat dobře... Vypadat dobře znamená mít dobré sebevědomí... Mít dobré sebevědomí znamená mít někoho, kdo vám řekne, jak moc vám to sluší... Zasloužit si tuhle lichotku znamená tvářit se "chtivě"... A tvářit se chtivě znamená být promiskuitní... Takže kdo to nemá přímo v povaze, nikdy k tomu nedospěje... Ještě že jsem stydlivka...

Proč se blbá nálada kompenzuje alkoholem, čokoládou nebo zmrzlinou? Protože to uklidňuje, ale jak koho... Chci být nad věcí, nechci se tak jenom tvářit, ať nekazím ostatním chvíle, které mi věnovali. Vážím si toho a proto se šklebím... Jsem klasická Cheshire cat. Úsměv a pak zmizet. Jo. No, nejsem tak úplně kočka, jako spíš jsem štěně, ale i tak... Asi je mi navždy souzeno se ve společnosti lidí přetvařovat a doma potají brečet jako malé dítě do polštáře přikovaného k nohám.

K čemu mi to ale je? K tomu, že vím, že by mě stejně nikdo neposlouchal. Jsou to děsné kraviny, které vždycky dostanou hlavně mě samotnou. Vždycky ty největší kraviny zasáhnou cosi uvnitř mě a v tu chvíli chci někoho děsně obejmout, ale zároveň bych potřebovala někoho, komu bych dala pěstí... Jenomže lidé v mé blízkosti nejsou ani na jednu z těchto věcí... Na pár výjimek... Ale ten, co si zaslouží dostat pěstí, mi za to nestojí... A ti, od kterých bych chtěla obejmout, mi tohle přání nesplní - buďto nechtějí, nebo prostě a jednoduše nemůžou...

Jediný člověk, u kterého mám obojí pocit najednou, je ten, který mi mizí a kterého se tak strašně moc snažím přitáhnout zpátky a přesto debilně kecám... Argh!

Střelte mě do hlavy... Pak už budu navždy mlčet a nikomu nebudu chybět... Nechci už mluvit, ale má sebestředná povaha mi nedává na vybranou... Umlčte mě navždy, prosím...

HAF!...

we gotta go

jo, dalo by se to tak říct...

Od A do D

Aneta, Bedřich, Cecílie a Dalibor jsou absolutně nejkomičtější čtverka na světě… Jejich příběh ale tak komický není… Jde o to, že Aneta a Bedřich jsou, resp. byli a možná zase budou, pár a Cecílie s Daliborem jsou taky pár… Oba tyto páry byly spokojené… Jenomže…

Cecílie měla pocit samoty, šílela doma a nevěděla, kam dřív zajít, aby jí nebylo smutno po Daliborovi, který byl pořád v práci… Dalibor byl žárlivý, takový možná až moc žárlivý… Ale zamilovaný, Cecílie asi zamilovaná není, ale nemá na vybranou…

Aneta s Bedřichem se stali ikonou… Jednoho krásného dne se ale ze zamilované Anety stala Aneta, kterou opustil Bedřich. Bedřich to nemyslel zle, byl možná až příliš hodný, ne sice na Anetu, ale lidské vztahy pro něj znamenaly moc…

Aneta byla dobrá kamarádka Cecílie a Bedřich se bavil hodně s Daliborem… Aneta se kdysi dávno stýkala s Daliborem a Cecílie chtěla Bedřicha (ano, je to zamotané, ale prakticky si ženy prohodily muže…).

A teď přišel onen den… Onen den, který prakticky všechno změnil a vlastně nezměnil vůbec nic… Cecílie přijela za Bedřichem… Byla psychicky zlomená a nevěděla, co má dělat… Vzhledem k tomu, že byl Bedřich sám, neměl žádné závazky a navíc potřeboval jistou bušící část těla, která se drala evidentně ven a ovlivňovala tímto jeho myšlení, rozhodl se Bedřich, že se s Cecílií vyspí a udělá si dobře… Jo, jemu to pomohlo, jí moc ne, ale taky se nebránila…

Bedřich si ale uvědomil, že miluje Anetu, jenomže ví, že jeho „druhý mozek“ je moc silný na to, aby zvládl fungovat pouze s Anetou. Nebyl si jistý, jestli by zvládl nevyspat se s Cecílií znovu. Řekl Anetě o tom, co se stalo. Nebyli spolu, takže by Aneta neměla být naštvaná, ale ona se málem zhroutila. Ne před Bedřichem. To byla silná, nedala nic znát… Ale doma nevěděla, co má dělat… Byla stále silná a dlouho potom taky… Jenomže Aneta neví, jak se má podívat Cecílii do očí a bavit se s ní.. Pro Anetu je Cecílie sice dobrá kamarádka, ale už dlouho ji považuje za děvku. Možná, že tímhle se jí to jen potvrdilo, nebo taky ne a Aneta
je pouze pořád paranoidní…

Dalibor o ničem neví… A nikdy ani vědět nebude…

Co tohle udělalo s Bedřichem? No, byl upřímný k Anetě, ale po tomhle byl upřímnější. Řekl všechno, sám, nebo odpovídal na otázky – na všechny… Odpovídal pravdivě… Ale přesto už navždy zůstalo uprostřed Anety takové malinkaté něco, co hlodalo a hlodalo a nikdy nepřestalo… Bylo to jako malá myška, která kousá a kousá a kousá…

ticho před bouří

Až dneska jsem pochopila význam tohoto přísloví... jo, bylo ve mě ticho. Klid a útěcha, snaha uklidnit se... A dneska jsem pochopila, co to ticho znamená... Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř a já jsem dneska měla pocit, že hůř by bylo, jenom kdybych skočila z mostu. Nikdy bych to neudělala, na to jsem moc velký srab a mám se moc ráda, ale jenom to by bylo horší než ta bouřka ve mě.
Neuvěřitelná bouřka všeho, co si dokáže kdo představit... Naprostou smůlu střídá v pravidelných intervalech smutek a pláč a tak pořád dokola... Myslet na školu? v tuto chvíli? Co ta škola vlastně je? Není nikdo, kdo by to místo "zalepil" a spravil tak tu spoušť, která uvnitř zůstala.
Ano, mám pocit, že se to prázdné místo už nikdy nezalepí. Nevěřím na pohádky, jen si myslím, že by mohly existovat... A v krásné pohádce se to místo zalepí pouze návratem... U mě to místo zůstane navždy prázdné...
Koho zajímá to, že umím rozpoznat typ auta a chápu, co znamená čtyřválec, dvoulitr... Koho zajímá, že přesně tohle mě baví, kromě nuceného dožadování se opěvování mé osobnosti... A stejně je to všechno k ničemu, protože přijde ta chvíle, kdy budu jenom sedět, čumět do blba a vzlykat... Jako každý den...
Jsem optimista, ale zároveň vidím věci reálně... a začínám ztrácet víru v to, že svět může být optimistický... Nemůže... Je to kardinální blbost...

Pac a olíz... HAF!

Made by "Kámo" :)

jsi mi ale bludný holanďan
bloudíc světem, skládáš básně,
barevná jak tulipán,
ale děláš to krásně.

Anebo jsi možná dán,
když nalíváš jak studna.
Na to já jsem malý pán,
tys však ale bedna.

Po večerech jsi zas rebelka,
které chutná tatarka,
kouříš, zlobíš, facebukuješ,
na štěnátko pikle kuješ.

Ale pak uděláš oči smutné
a zastaví se svět
pánům X, pánům Y, pánům Z přijde nutné
podniknout na tvé tělo let.

Jak ze sna procitám...

jsem magor, blázen, šílenec do aut...
ráda piju pivo a chtěla bych se chovat jako chlap a dokonalost je pouze zástěrka toho, že mě nikdo nechce...
ale já si budu vsugerovávat to, že jsem dokonalá a nikdo mě nepotopí ve společnosti..