Camaro...

Ležím a do rakve mi štěrbinou zatíká z nepřestávajícího deště kolem. Je to zvláštní pocit - být mrtvej. A přitom to bylo tak rychlý. Nebyl jsem připravenej! Život je krátkej. Život je džungle. Život je hnusnej boj o každou vteřinu bytí. Život je svině. Ale byl krásnej. Proč? To ti ani nepovím, ale řeknu ti, jakej život jsem žil já.

Bylo jaro, krásnej, březnovej, slunečnej den. Nádhernej den pro takovou příležitost, jakou bylo mý narození. Měl jsem v tu chvíli ideální míry - půl metru a tři a půl kila. Krásný miminko.

Rostl jsem - prej do krásy, ale já si to nemyslel. Na základce jsem byl bezproblémový dítě. Zvládal jsem školu a pomáhal doma nemocný mámě. Otce jsem nikdy nepoznal.

Po maturitě jsem bez větších potíží šel na vysokou. Všechno bylo celkem v pohodě, až do těch nešťastnejch Vánoc. Byl jsem v druháku, a když jsem přijel na Vánoce z kolejí za mámou, zrovna ji vodváželi do nemocnice. Prodělala těžkou mozkovou mrtvici a přesně dvacátýho čtvrtýho prosince mi zazvonil ten blbej telefon. "Vaše matka dnes v noci zemřela. Neměla už žádné bolesti. Přijďte si pro její osobní věci a dopis, který napsala v noci. Zanechala Vám svá poslední slova. Přijeďte prosím co nejdřív. Mrzí mě, že jsem Vám musela volat tuto zprávu zrovna na Štědrý den. Nashledanou."

Do prdele! Vona to vzdala! Moje máma mě už nechtěla vidět a raději umřela! Život je hnusná svině.

Jel jsem do nemocnice ještě ten den. Má přítelkyně, kterou jsem si našel už na gymplu, jela se mnou a celou dobu mě držela za ruku. V nemocnici mi předali máminy věci a ten blbej dopis. Přečetl jsem si ho raději až doma.

"Synáčku můj milej,

vím, že ti budu chybět, ty mně taky. Nevzdala jsem to. Byla to nesnesitelná bolest, uvědomovat si, že zůstaneš sám, beze mě. Ale zvládneš to. Budeš silný. Tvá krásná přítelkyně ti určitě bude pomáhat. Budete ten nejkrásnější pár na světě. Opatruj moje vnoučata a buď skvělý stejně, jako do teď.

Já už jsem včera přemýšlela, jestli uvidím to bájné bílé světlo na konci tunelu anebo ne. Dnes ti řeknu, že už ho vidím. Už vidím úlevu od bolesti. A i když možná vyzním teď ošklivě, těším se, až tě za mnoho a mnoho let zase uvidím.

Sbohem, tvá milující matka."

Poprvý v životě se v mejch očích objevily slzy a já jsem začal brečet a vzlykat jako malý děcko. Přítelkyně mě utěšovala, ale nepomáhalo to. Brečel jsem a křičel: "Život JE svině!"

Po pěti letech jsem zažil něco tak krásnýho jako moje máma kdysi. Narodil se mi můj vlastní syn. Kluk jako buk! Prej nádhernej. Padesát tři centimetrů a tři kila devadesát. Volali mi z porodnice a já jel okamžitě ve svým novým Camaru.

Svýho syna už nikdy neuvidím. To mý krásný, nový, červený Camaro nezvládlo "facku" vod kamionu z protisměru. Já jel asi 90 mil v hodině a on, ten hnusnej, zpocenej a tlustej kamioňák usnul za volantem. Život je zkurvená svině. Ale můj syn žije.

Má matka už světlo viděla a šla za ním. Já ho nevidím. Ani teď, když se mi do rakve vtírá vůně růží a místo dešťovejch kapek se sem prodírá hlína ztěžklá slzama.

Půjdu zpátky na zem a za svou rodinnou. Klidně jako mravenec, kterýho zašlápnou. Chci je vidět. Naposled chci vidět svou ženu a poprvý svýho syna. Snad se to podaří.

Hlína nade mnou je už parádně udusaná a jen jedinej růžovej lístek zůstal kameny jako zázrakem neporušenej. Mně už vlastně zbejvá jen čekat na to hnusný bílý světlo a říct: "Teď už ho taky vidím..."

Život je hnusnej boj, ale snad se vyplatil... Ahoj mami...

Hvězdný prach (1)

A když slyším větu: "Co je štěstí?" odpovídám si: "To, co prožívám." Je možné milovat dva lidi. Dva naprosto odlišné, ničím se nepodobající lidi. A ti mají přesto jednu společnou věc - mě. Jeden mě beznadějně miloval. Věřila jsem tomu. A nepředstavovala si, že by to někdy mohlo být jinak. Nevěřila jsem v nic víc než v náš vztah. A ostatní zjevně taky. Byl mým vším. Nikdo tehdy neexistoval navíc. Moje srdce mu patřilo. Potom on to srdce vzal a rozbil. Na moc kousíčků. Některé části rozdrtil na prach a odnesl si ho skrytý hluboko kdesi, kam ani sám neviděl. Zbytek srdce mi nasypal do misky a nechal ostatním, aby z toho zpátky tvarovali, co už se opravit nedalo.
Jak tonoucí se stébla chytá, i já jssem hledala někoho, kdo slepí zpátky tu ledově chladnou tříšť. Zmrzla krev a ledové ostří se zaoblilo. Pevně padnoucí kousky se otupily natolik, že už nedrží pospolu tak těsně. Objevilo se jich pár, kteří dokázali vzít několik těch tupých malých věciček z misky, trochu je naostřili a já jsem věřila, nebo spíš doufala, že je vše spraveno. Jenomže jim se podařilo různými způsoby znovu tu křehkou strukturu rozmlátit. Ale neodnášeli tu drť s sebou. Nechali ji tak. Jen něco poupravili. Pak přišel předposlední, který chtěl všechno spravit. Už, už se mu dařilo slepovat kousek po kousku a opravit skoro půlku toho rozdrceného srdce. Najednou ho to ale přestalo bavit a celé své dílo taky rozšlapal. Bolelo to. To, co si mohl odnést s sebou, nechal tak, aby se to mohlo pomalu zabodávat znovu a znovu do různých částí těla. Abych tu bolest nějak přežila, nebo spíš přehlušilam začala jsem pátrat od jedince k jedinci. Bylo fajn, užívat si. Bylo fajn vidět, jak se někomu líbím. Uvědomovala jsem si najednou to, že jsem asi fakt hezká. Jo, předtím mi to nedocházelo. Nikdo mi to moc neříkal, anebo mi to spíš bylo úplně jedno. Našli se i tací, kteří si našli jednu věc, která se jim líbila, ale tu chtěli vidět častěji a pořád znova. To tu bolest umlčovalo. Na chvilku. A pak, ve chvílích, kdy jsem si myslela, že jsem našla někoho dokonalého (který si právě oblíbil tu jednu věc), jsem poznala jiného. Znala jsem ho už dřív, ale neuvažovala jsem nad ním vůbec. Byl to kamarád toho, kvůli kterému jsem se chovala tak "lehce". Prakticky mě ale "ukecal", abychom to spolu zkusili. A já jsem kývla. V tu chvíli jsem si myslela, že je to jenom takové to umlčování bolesti, že to zase jenom na chvilku pomůže. Nebrala jsem to vážně. Byl to přece jenom pokus. Ani jsem neuvažovala nad tím, že by to mohlo trvat déle než měsíc. A pak...
Začql pomalu, opatrně, jakoby věděl, jak to bolí, brát do rukou ty malé kousíčky roznesené po mém těle.