Camaro...

Ležím a do rakve mi štěrbinou zatíká z nepřestávajícího deště kolem. Je to zvláštní pocit - být mrtvej. A přitom to bylo tak rychlý. Nebyl jsem připravenej! Život je krátkej. Život je džungle. Život je hnusnej boj o každou vteřinu bytí. Život je svině. Ale byl krásnej. Proč? To ti ani nepovím, ale řeknu ti, jakej život jsem žil já.

Bylo jaro, krásnej, březnovej, slunečnej den. Nádhernej den pro takovou příležitost, jakou bylo mý narození. Měl jsem v tu chvíli ideální míry - půl metru a tři a půl kila. Krásný miminko.

Rostl jsem - prej do krásy, ale já si to nemyslel. Na základce jsem byl bezproblémový dítě. Zvládal jsem školu a pomáhal doma nemocný mámě. Otce jsem nikdy nepoznal.

Po maturitě jsem bez větších potíží šel na vysokou. Všechno bylo celkem v pohodě, až do těch nešťastnejch Vánoc. Byl jsem v druháku, a když jsem přijel na Vánoce z kolejí za mámou, zrovna ji vodváželi do nemocnice. Prodělala těžkou mozkovou mrtvici a přesně dvacátýho čtvrtýho prosince mi zazvonil ten blbej telefon. "Vaše matka dnes v noci zemřela. Neměla už žádné bolesti. Přijďte si pro její osobní věci a dopis, který napsala v noci. Zanechala Vám svá poslední slova. Přijeďte prosím co nejdřív. Mrzí mě, že jsem Vám musela volat tuto zprávu zrovna na Štědrý den. Nashledanou."

Do prdele! Vona to vzdala! Moje máma mě už nechtěla vidět a raději umřela! Život je hnusná svině.

Jel jsem do nemocnice ještě ten den. Má přítelkyně, kterou jsem si našel už na gymplu, jela se mnou a celou dobu mě držela za ruku. V nemocnici mi předali máminy věci a ten blbej dopis. Přečetl jsem si ho raději až doma.

"Synáčku můj milej,

vím, že ti budu chybět, ty mně taky. Nevzdala jsem to. Byla to nesnesitelná bolest, uvědomovat si, že zůstaneš sám, beze mě. Ale zvládneš to. Budeš silný. Tvá krásná přítelkyně ti určitě bude pomáhat. Budete ten nejkrásnější pár na světě. Opatruj moje vnoučata a buď skvělý stejně, jako do teď.

Já už jsem včera přemýšlela, jestli uvidím to bájné bílé světlo na konci tunelu anebo ne. Dnes ti řeknu, že už ho vidím. Už vidím úlevu od bolesti. A i když možná vyzním teď ošklivě, těším se, až tě za mnoho a mnoho let zase uvidím.

Sbohem, tvá milující matka."

Poprvý v životě se v mejch očích objevily slzy a já jsem začal brečet a vzlykat jako malý děcko. Přítelkyně mě utěšovala, ale nepomáhalo to. Brečel jsem a křičel: "Život JE svině!"

Po pěti letech jsem zažil něco tak krásnýho jako moje máma kdysi. Narodil se mi můj vlastní syn. Kluk jako buk! Prej nádhernej. Padesát tři centimetrů a tři kila devadesát. Volali mi z porodnice a já jel okamžitě ve svým novým Camaru.

Svýho syna už nikdy neuvidím. To mý krásný, nový, červený Camaro nezvládlo "facku" vod kamionu z protisměru. Já jel asi 90 mil v hodině a on, ten hnusnej, zpocenej a tlustej kamioňák usnul za volantem. Život je zkurvená svině. Ale můj syn žije.

Má matka už světlo viděla a šla za ním. Já ho nevidím. Ani teď, když se mi do rakve vtírá vůně růží a místo dešťovejch kapek se sem prodírá hlína ztěžklá slzama.

Půjdu zpátky na zem a za svou rodinnou. Klidně jako mravenec, kterýho zašlápnou. Chci je vidět. Naposled chci vidět svou ženu a poprvý svýho syna. Snad se to podaří.

Hlína nade mnou je už parádně udusaná a jen jedinej růžovej lístek zůstal kameny jako zázrakem neporušenej. Mně už vlastně zbejvá jen čekat na to hnusný bílý světlo a říct: "Teď už ho taky vidím..."

Život je hnusnej boj, ale snad se vyplatil... Ahoj mami...