Někdo mě vyměnil. Rozverné štěně pobíhající mezi lidmi a bavící se s každým, chce ležet doma na posteli, ale vlastně nechce. Chtěla bych jít ven a procházet se, jako jsem to dělávala pořád. Ale nechce se mi. Nechce se mi ani sedět doma a učit se (což mě na vysoké taky hodně bavilo). Nechce se mi už ani jít na ten pitomý balkón a zapálit si cigáro. Uklizeno mám. Nachystáno všechno mám. Proč se mi nic nechce? Proč mám pocit takového jakéhosi vnitřního "vykradení"? Já jsem se odcizila sama sobě. Už to ani trošku nejsem já. Tak moc jsem se snažila zalíbit všem, až se nakonec nelíbím ani sama sobě. Je mi ze sebe samotné špatně. Jsem prázdná schránka snažící se zaujmout lidi kolem a tvrdím, že je mi názor ostatních ukradený. Není, absolutně není. Až moc chci vypadat tak, aby mě někteří chtěli jen pro sebe... A čím víc takových je, tím lepší pocit mám. FUJ...
argh! HAF! A pac a olíz ;) <- pitomej smajlík :-/
