Až dneska jsem pochopila význam tohoto přísloví... jo, bylo ve mě ticho. Klid a útěcha, snaha uklidnit se... A dneska jsem pochopila, co to ticho znamená... Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř a já jsem dneska měla pocit, že hůř by bylo, jenom kdybych skočila z mostu. Nikdy bych to neudělala, na to jsem moc velký srab a mám se moc ráda, ale jenom to by bylo horší než ta bouřka ve mě.
Neuvěřitelná bouřka všeho, co si dokáže kdo představit... Naprostou smůlu střídá v pravidelných intervalech smutek a pláč a tak pořád dokola... Myslet na školu? v tuto chvíli? Co ta škola vlastně je? Není nikdo, kdo by to místo "zalepil" a spravil tak tu spoušť, která uvnitř zůstala.
Ano, mám pocit, že se to prázdné místo už nikdy nezalepí. Nevěřím na pohádky, jen si myslím, že by mohly existovat... A v krásné pohádce se to místo zalepí pouze návratem... U mě to místo zůstane navždy prázdné...
Koho zajímá to, že umím rozpoznat typ auta a chápu, co znamená čtyřválec, dvoulitr... Koho zajímá, že přesně tohle mě baví, kromě nuceného dožadování se opěvování mé osobnosti... A stejně je to všechno k ničemu, protože přijde ta chvíle, kdy budu jenom sedět, čumět do blba a vzlykat... Jako každý den...
Jsem optimista, ale zároveň vidím věci reálně... a začínám ztrácet víru v to, že svět může být optimistický... Nemůže... Je to kardinální blbost...
Pac a olíz... HAF!
Žádné komentáře:
Okomentovat