Roztřesená ruka se snaží ukázat na vrahův obličej v další místnosti, ale vyčerpáním klesla zpět.
„Nenamáhej se. Je už obviněný. Budu dělat všechno proto, aby ses dostal ven. Zatím.“
A zpět do vazby. Za kovové dveře, na tvrdou palandu s oknem s mřížemi a výhledem do zdi. Kamenné království otevírá své brány naopak. Chudí dovnitř a bohatí ven. Já zůstanu navždy uzavřen. Ne jen v sobě, ale i za branou království z kamene.
Další dny jsou za mnou. Sakra. Kam zase jdeme? Aha. Ven. Po týdnech ve tmě zase vidím světlo. Jedeme k soudu. Dozvím se svůj verdikt? Asi ještě ne…
Další probděné noci a otázky „proč se to stalo? A jak?“ Na ty se odpovědi nikdy nedozvím.
„Porota shledala obviněného z trestného činu napomáhání vraždy vinným. Z trestného činu zatajování skutečnosti o vraždě vinným.“
Soud rozhodl o trestu takto: obviněný se odsuzuje ke 12 letům odnětí svobody nepodmíněně s nástupem ihned. A je to…
Žiju. No, vlastně žil jsem. Vím, jak se to stalo, umřel jsem. Zrovna před chvílí. Přitom na mě všichni mluví. Vnímají mé tělo. Myslí si, že jim odpovím. Ale ne, já nechci. Jsem mrtvý. Alespoň pro mě ano. A to jsem si myslel, že mě se to nemůže stát. Stalo. Chtěl jsem umřít svým tělem. Provaz tu nebyl, ale břitev požehnaně. Stačil jeden tah a…
Žil jsem…
Žádné komentáře:
Okomentovat